Po mém včerejším dvacetiminutovém exkursu do show Hledá se táta (máma) jsem usoudila, že už nechci mít v kuchyní myčku na nádobí, protože těch dvacet minut jsem klidně mohla cídit hrnce nebo leštit sklenice a udělala bych pro sebe líp.

Hledá se táta (máma) je klasické televizní „ostudoplodectví“. Hejno frustrovaných zanedbaných maminek se nabízí přisprostlému plešatícímu tatínkovi anebo se stádo obhroublých hospodských týpků – tatínků — čepýří před zhnusenou maminkou.

Slovní výměny typu – „když mi bude vonět zpocená, tak k sobě patříme“ anebo „kolikrát týdně potřebuješ sex? Já můžu i v jedenačtyřiceti denně“, „no jen aby …“ – jsou jen tečkou za tímhle celkově odpuzujícím případem.

Vezmeme-li v úvahu, o co jde v podstatě, totiž že nějaká nešťastnice s dětmi, která zoufale hledá, hledá, najednou usoudí, že v televizi najde partnera (!), pak jde o čistý televizní hyenismus. Zvláštní kapitola jsou pak děti soutěžících (v tom úseku sledovaného dílu jsem je nezahlédla). O ty tady jakoby jde, těmi se všichni zaklínají. Představa, že se děti realitypeople na svoje natřásající se trapné nedůstojné matky anebo vytahující se vulgární otce musejí v televizi dívat anebo, nedej bože, dokonce jejich chování komentovat či konečný výběr „nového protějšku“ schvalovat, je už úplně k uzoufání. Propadám se za celou tu věc hanbou a neumím si vůbec představit, co přijde dál.