Policie se zřejmě snaží vyvarovat trapasu z minulého roku. Tehdy proti účastníkům závodu nezasáhla, zatímco v Německu tamní policisté zabavili hned 35 aut.

Policie se zřejmě snaží vyvarovat trapasu z minulého roku. Tehdy proti účastníkům závodu nezasáhla, zatímco v Německu tamní policisté zabavili hned 35 aut. Zdroj: David Malík

Diamond Race: V policejním doprovodu přes 170km/h

Stručné zápisky z deníčku účastníka závodu. Jiné než stručné až heslovité ani být nemohou, neboť jejich autor má co dělat, aby mnohé bizarní situace vůbec vstřebal a mohl jet dál.

 

Ráno. Pátek, kolem deváté. Po čtvrtečním večírku mírný zmatek, někteří spoluzávodníci se tak družili, že se start posunul téměř o hodinu. Přesila novinářů před hotelem Hilton. Do toho maratónští běžci dělají fotky u našeho auta.

 

Policie je milá. Policistů jsou mraky. Opět je jich víc, než závodníků. Obcházejí, fotí, natáčejí, povídají si. Prý by si to s námi hned vyměnili. Máváme helikoptéře, která naše auto po startu sleduje. Pařížská, Václavské náměstí, čerpací stanice hned za Prahou.

 

Přes město jedeme stěží padesátkou. Všude mávají lidé. Řidiči stahují okénka a zvedají palce k obloze. Policisté na každém pátém kilometru. Kasírují a pokutují všechny ostatní, protože my jedeme podle předpisů.

 

Česká dálnice. Jedeme v koloně hodně pod 130km/hod. Policisté z passatů, kteří jedou s námi, nám mávají. My jim také. Pokutují „běžné“ řidiče, kteří jedou tak, jak je to běžné – kolem sto šedesáti. Mají smůlu, na dálnici je to samý passat, samý radar. My nic. Naše antiradary fungují stejně jako hec, že pojedeme v koloně a pomalu. Občas to někdo nevydrží a na pár stech metrech vystřelí dopředu a předjede nás. Tak my zase za chvíli jeho. Vmačkává nás to do sedačky. Koně řvou. A pak zase piánko.

 

Před hranicemi se Slovenskem to policie vzdává. Dávají nám doprovod, aby se nám lépe jelo. Za hranicemi si nás Slováci sešikují a jedeme pod jejich ochranou – čistí nám dálnici. Odstavují ostatní auta a my jedeme přes 130, protože když zpomalíme, ukážou nám, ať přidáme. Čím rychleji projdeme až na závodní okruh za Bratislavou, tím lépe.

 

S profesionálním policejním doprovodem, který se omlouvá, že nás trošku na začátku zdržel, se dojatě na okruhu loučíme. S některými se fotíme. Rozdíl mezi českým a slovenským přístupem je nebetyčný.

 

Okruh. Pálí se pneumatiky. Horizont a hned pravá vracečka. Po necelých dvaceti minutách ostré jízdy se zvedá žaludek. Tam, kde my brzdíme do zatáčky na osmdesát, jezdí profesionálové přes dvě stovky.

 

Únava. Tma. Podivná euforie. Vlastní pravidla má tenhle dočasný svět. Privátní doprovod dvou policejních passatů jen našich dvou aut, která se zdržela na okruhu. Cigareta u hřbitova, kde řešíme, jak se jezdí v jejich policejních autech. Jedou s námi až do hotelu. Bereme si na sebe telefonní čísla. Hotel. Centrum Bratislavy. Párty. Zábava. Rapper Rytmus. Už se všichni, co jsme se ráno ani nezdravili, tak nějak známe. Ale je to divný.