Tip na výlet: Pusťte to šusem z jesenického Václaváku!

Tohle vše jsem si opětovně uvědomil, když jsem v letošním horkém srpnovém dni vyrazil do moravských Jeseníků. Nikdy jsem je zatím nenavštívil - české hory od Krkonoš přes Jizerské, Krušné, Orlické až po šumavu už projeté mám. Jak asi Jeseníky vypadají ve skutečnosti, když z mapy působí jako mohutné, kompaktní pohoří?

Za cíl cyklistické tůry jsem si vytkl dvě místa. Nejprve jsem chtěl vyjet na vrchní nádrž přehrady Dlouhé Stráně. A pak na Praděd. Dlouhé Stráně jsem si vybral proto, že jde o neobvyklé technické dílo. Praděd proto, že je to nejvyšší a nejznámější vrchol Jeseníků.

Cesta měla vlastně jen dvě polohy. Nejprve pořád nahoru a pak jen dolů - pak zase nahoru a dolů. Z Loučné nad Desnou (500 m.n.m.) to bylo na Dlouhé Stráně (1 350 m.n.m.) čtrnáct kilometrů do kopce, z údolí Divoké Desné (600 m.n.m.) na Praděd (1492 m.n.m.) dvanáct kilometrů. Hlavně při druhém výjezdu, místy po kamenité cestě přes Švýcárnu, už jsem toho měl docela dost. A těch posledních pár set metrů k vysílačí na Pradědu, které jsou po zcela pohodové asfaltce, jsem jel skoro krokem.

Jeseníky mají oproti stejně vysokým Krkonošům výhodu, že je tu méně omezení pro jízdu na kole. V Krkonoších často dojedete na konec cesty, kde vás cedule zákazu vjezdu zastaví. V Jeseníkách je více lesních cest a asfaltek, je to také rozlehlejší pohoří. Údolí divoké Desné je nádherné, byť ortodoxní ochránci přírody argumentují, že přehrada i dráty vedoucí údolím krajinu poškozují.

Mírnou „nevýhodou“ Jeseníků je nicméně fakt, že se tu jezdí především a někdy výhradně nahoru a dolů. Jsou to náročné hory, svahy jsou prudké a vysoké. Na Šumavě se dostanete do určité výšky a tu pak víceméně udržujete. V Krkonoších je zase více vyhlídek, hory jsou méně lesnaté než Jeseníky.

To jsou ale spíše jen detaily, protože základ hor v Česku je všude stejný. Jsou to jedinečná místa s dalekými výhledy, kdy z nejvyšších bodů vidíte nejen pohoří, ale i do blízkých nížin. U hor v Česku platí, že stačí vyjet na nejvyšší bod a máte je prakticky celé na dlani. Právě z Pradědu, především vyhlídkové plošiny na rozhledně, se vám takový pohled naskytne.

Praděd je sice turistický Václavák, ale to hodnotu místa nesnižuje. Vrcholek vysílače je ostatně zajímavý i tím, že je to nejvyšší bod v republice (1492 metrů hora + 162 metrů výška vysílače dají více než Sněžka s 1603 metry). Vysílač je architektonicky přijatelný a do místa se hodí, návrh pochází ještě z 60. let. Stavělo se v 70. letech, jistá normalizační šedivost je ale na spodní části stavby vidět dodnes. Dokončovalo se ještě v 80. letech, zdržení zavinily i drsné klimatické podmínky. A vyhlídková plošina ve výšce 75 metrů byla otevřena dokonce až v letech devadesátých.

Dlouho se budovala i přehrada Dlouhé stráně – i tady je původní projekt z přelomu 60. a 70. let. Ale dokončeno bylo dílo až v letech devadesátých. Dlouhé Stráně, resp. vrchní jezero mi připadají skutečně unikátní stavbou nejen v českém, ale i evropském rozměru. I sem jezdí hodně lidí, ale je to podstatně méně než na Praděd. Potkáte tu hlavně cyklisty, pěší sem přiváží obvykle autobus. Jde o organizované elektrárenské exkurze, ročně několik desítek tisíc lidí. I to dokazuje, že Dlouhé Stráně jsou skutečným „divem“ Česka.

Na cyklistice je hezké to, že po namáhavém výjezdu vás čeká odměna v podobě sjezdu dolů. Z Pradědu jsem se vracel opět po kamenité cestě přes Švýcárnu, to si jízdu až tolik neužívám. Ale z Dlouhých Strání jedete po bývalé stavařské široké asfaltce. Nádherný frčák dolů, zhruba patnáct kilometrů. Vzduch proudí, kolo sviští. Úžasné okamžiky.

Andrej Halada, www.navzduchu.cz