Slávista Milan Tesař a fanoušek Arsenalu Luděk Staněk vědí hodně o fotbale a nebojí se si to vyříkat. Přečtěte si slovní výměnu redaktorů Reflexu o aktuálních utkáních.
Ahoj, Mildo,
bohatí lidé si možná můžou dovolit víc než lidé chudí — ale neznamená to, že mají automaticky snazší nebo veselejší život. S fotbalovými kluby je to stejné. Poslední titul vyhrál Arsenal v roce 2004, poslední větší trofej (FA Cup) o rok později. Přeloženo do češtiny: pět let jsme nic nevyhráli. Pět let se potácíme v předpeklí, pět let jsme dobří, ale ne dost, pět let padáme na poslední překážce, pět let se ve fanclubech, na tribuně, v internetových diskusích nebo v hospodě jeden druhého ptáme, proč to letos nevyšlo, pět let hledáme vysvětlení, výmluvy nebo viníky. Pět let sleduju lidi, které nesnáším a jimiž pohrdám (José Mourinho, později Didier Drogba a většina hráčů Chelsea) jak se nám posmívají, a lidi, kterých jsem ochoten si vážit, ale nesnáším je jako protivníky (Alex Ferguson a většina hráčů Manchesteru United), jak nás porážejí. (Nehledě na to, že nás v poslední době párkrát porazili dokonce i nenávidění zhovadilci a historičtí rivalové z Tott*****u, ale to je jiná kapitola.) Ale najdeš i statistiky, které jsou ještě neuvěřitelnější.
Od března jsme nevyhráli ligový zápas venku, například. A teď jsme jeli na Blackburn. Nespoléhej na to, že nevíš, kde to je, zní pravidlo pro zápas s tímhle týmem. Jejich manažer se jmenuje Sam Allardyce, přezdívaný Velký (nebo Tlustý) Sam. Je to člověk, co vypadá jako Jabba The Hut z Hvězdných válek, je přibližně stejně sexy a z nějakého důvodu věří, že je nejlepší trenér na ostrovech. Pár sezón nosil při zápasech na uchu head set od vysílačky (asi to viděl někde v americkém filmu), od téhle sezóny má před sebou na střídačce laptop. Tipoval bych, že kouká při zápasech na porno, chlívák. Nicméně Tlustý Sam už jako manažer Boltonu pár let zpátky věděl, jak na nás. Pravidelně jsme s ním ztráceli body. V čem spočívala jeho převratná strategie? Ukopat nás. Devět hráčů mezi půlkou a vápnem, dva vysunutí, dlouhé balóny vzduchem dopředu a do vápna, když mají míč oni, a tvrdě do balónu (nebo do kotníků nebo do těla nebo do čehokoli jiného), když máme balón my. Je to jako v Avatarovi — krásní lidé se brání brutálním nájezdníkům. Remízy či prohry, jež jsme s jeho týmem často utrpěli, byly těsné, ale frustrující. A marodka po nich početná.
Takže Tě asi nepřekvapí, že Robin Van Persie šel tentokrát z trávníku už v 37. minutě po zranění a otrávený Cesc Fabregas, kterého v okamžiku, kdy měl míč, kopali dva obránci najednou, šel z trávníku v 67. minutě, aniž cokoli předvedl. Nehráli jsme dobře, posledních pár minut jsem si okusoval nehty, a především v obraně to hořelo. Ale 2:1 s tlusťochem je vždycky vítězství vůle, a pokud Van Persiemu v tom nártu nebo kotníku něco nezlomili, je to obecně celkem veselý den, jenž opravil hned dvě statistiky. Tu o zápasech venku například. A pak ještě jednu — remíza a dvě výhry jsou ve třech kolech, věř nebo ne, nejlepší vstup Arsenalu do sezóny za poslední tři roky. Kdo, sakra, tvrdí, že fandit anglický týmům je sranda?
Milý Luďku,
víš, podle čeho poznáš, do jaké míry hraje klub se svými fanoušky betlém? Podle přestávkových soutěží. V Edenu slibují fanouškům penalty, ale než najdou nějakého brankáře, nastupují mužstva do druhého poločasu. Jako teď s Olomoucí. A víš co by vyhrál ten, který by — pokud by na to dostal čas — proměnil dvě penalty ze tří? Propisovačku s logem. Dělají si srandu?
Ápropos, Olomouc.. Je tam svatý kopeček a pěkná zoologická zahrada, ale to ještě není důvod, aby si k nám jezdili pro body.
Bohužel, musíme si zvykat.
Když Jarda Černý krásnou ranou ze zoufalství zaskočil hanáckého golmana, cosi mi říkalo, že naše radost bude krátkodechá. Asi jako když pod stromečkem najdeš autodráhu, ale matka ti jí vytrhne, že se spletla. Dá jí staršímu bráchovi a ty dostaneš sedm párů bavlněných ponožek.
Zase myslím trenéra Karla Jarolíma, černokněžníka kopané.
Na webu říkali, že se tentokrát už jistojistě bude místo jeho jména skandovat Pleška ven, ale nic jsem neslyšel. Je to tím, že černokněžník je vždycky o krok dál. Tentokrát nás uzemnil hned na začátku sestavou. Nemáme útočníky ani obránce (buďto je vyštval, anebo se léčí u klubového doktora, který — co si pamatuju — ještě nikoho neuzdravil), a tak zařadil do sestavy osm záložníků, z čehož dva převlékl za útočníky a dva za stopery. Samozřejmě to nemohlo fungovat – jestli jsou Petr Janda s Mildou Černým něčím cenní (i když Milda po tom, co nakoukl do repre a viděl zblízka Rosického, byl snad napaden virem zdánlivě blízké světovosti a hraje tužku), jsou to náběhy zezadu kolem čáry, kdy se kolem obránce proženou nedostižnou rychlostí. Bohužel, Janda obvykle s hlavou sklopenou, takže končí nárazem temene do beder a kostrčí spoluhráčů anebo protihráčů. Lhostejno.
Zato záložní stopeři (Raqued a Trapp) se mi jevili snaživě, ostražitě elasticky, dokud jim nepodtrhl nohy finský brankář Jaakkola, který se mohl před vyrovnávacím gólu chovat jakkoli, jenom ne vyběhnout s napřaženou pravicí až na hranici vápna vstříc útočníku Hanáků Hubníkovi, který lobem přes jeho hlavu v klidu zavěsil.
Stejně se nemohu zbavit dojmu, že finští brankáři by měli být jenom hokejoví.
Pleška ven… snad příště.
Další přátelské utkání fanouška Slavie a Arsenalu najdete příští týden na Reflex.cz.
