Tip na výlet: Vyšplhejte ke slůněti na sněhu

O existenci tohoto na české poměry dosti velkého pohoří jsem sice věděl, ale přiznávám, že bych také nebyl schopen ho přesně lokalizovat. Určitě známější jsou blízké Orlické Hory nebo Jeseníky. Sněžník leží mezi nimi a vedle přírodních krás tu stojí za pozornost i množství vojenských opevnění z předválečných let. Malých bunkříků je v lesích ukryto plno, velké pevnosti jsou muzeálně zařízené a přístupné.

Dominantou hor je stejnojmenný vrch - Králický Sněžník má výšku 1423 metrů. Králíky jsou něco okolo 600 metrů, takže nastoupat 800 metrů je hezký výjezd. Problém je ten, že ať se díváte do jakékoli mapy, na vrchol žádná cyklostezka nevede. Musíte tam pěšky.

To mne ovšem nemohlo odradit, abych vyrazil na kole. A udělal jsem nakonec dobře. Z Králíků totiž vede údolím mezi dvěma hlavními hřbety cesta, která se postupně vyloupne z lesního okolí a někde ve výšce okolo 1100 metrů se změní v nádhernou vrstevnicovou cestu se skvělými výhledy.

Právě tohle je hlavní cyklotrasa v Králickém Sněžníku, sjízdná i pro běžné jezdce. Jiné trasy jsou už prudké, náročné z hlediska terénu – jen pro ryzí bikery. Překvapilo mne ovšem, že jsem tu skoro nepotkal další cyklisty. Ano, byl všední den, ale i tak mi Králický Sněžník připadá jako turisticky téměř neobjevená destinace. Ale tím lépe…

Na druhou stranu mi to přineslo jeden malý problém. Vybaven pouze 1,5 litrem vody jsem měl v kraji, kde nenajdete jediné občerstvení (myslím tím horskou oblast, dole jich je dost), po pár desítkách kilometrů obstojnou žízeň. Nakonec mne zachránil až pramen řeky Moravy, který najdete ve výšce 1380 metrů. Voda byla nádherně chladná a výborná. Doplňoval jsem tekutiny, seč jsem mohl.

K pramenu jsem sice dorazil na kole, ale mapy nelžou a vyjíždět až sem je zbytečné. Doporučuji kolo nechat maximálně u rozcestníku modré a červené značky, to je asi 2 kilometry před vrcholem. Nahoru k pramenu kolo po kamenité cestě jen tlačíte, dolů je to skákavá záležitost. A jak jsem si později všiml, o kus dříve je i značka zákazu vjezdu kol.

U pramenu také najdete populární kamennou sochu slůněte, která byla součástí horské chaty. Ta tu stála v předválečné době. Slůně bylo vztyčeno v roce 1932. Zub času se na něm už podepsal, někdo mu taky urazil ocásek, ale pořád je to úžasná soška na úžasném místě. Afrika na sněhu, kus poezie a lidského umu v drsném, přírodním místě.

Také na samém vrcholu Sněžníku stával lidský výtvor: kamenná rozhledna, třicet metrů vysoká. Byla postavena už v roce 1899. Postupem doby se ale její stav zhoršoval, až byla roku 1973 z bezpečnostních důvodů stržena. Její rozvaliny jsou patrné dodnes. Určitě by stálo za to ji znovu postavit, byť je pravdou, že zdejší podnebí by vyžadovalo pravidelnou údržbu. Dřívější generace na to měly chuť i čas, ale komu se dnes chce chodit na pravidelné prohlídky, údržbu, do takové výšky? Autem se sem totiž nedostanete.

Z kamenného návrší je úchvatný rozhled na všechny strany. Do údolí Moravy, vidíte všechny hřbety Sněžníku. Dohlédnete do Polska a jeho rovin, spatříte celé Orlické Hory a také Jeseníky. Taky vidíte jak Praděd (1491 m), tak větrné elektrárny u Medvědí hory, nebo rovinatou plošinu vodní elektrárny Dlouhé Stráně u Mravenečníku, ve výšce přes 1300 metrů.

Z vrcholu už mne čekal jen sjezd. Nejprve skákání po kamenech, ale pak širší šotolinová a kamenitá cesta. A nakonec lesní asfaltka. Celkem přes 10 kilometrů jízdy z kopce, ale místy jsem musel brzdit jako divý, spád byl prudký. Zkusil jsem pak na kovové kotouče brzd cáknout trochu vody - a jen zasyčela a vypařila se jako na rozžhavené plotně.

Andrej Halada, www.navzduchu.cz