Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl druhý | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl druhý

Dittmar Chmelař9. července 2010 • 09:51
Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl druhý
Vězení
• foto: 
Zbyněk Pecák

Onoho dne, kdy jsem byl nucen vypnout svůj život na čtyři roky, pevně doufaje, že po uplynutí této doby budu mít chuť i odvahu ho znovu zapnout, jsem si ráno pustil Are You Going with Me? v podání Anny Marie Jopek a Pata Methenyho a In the Cage stařičkých Genesis. Pak jsem se svým nejbližším přítelem vyrazil na cestu k vězení, kde jsem měl čtyři roky život jen předstírat.

reklama

 

Necelé dvě hodiny před polednem jsem vešel do vazební věznice, kde bych si měl na oddělení pro výkon trestu s dozorem (čili na „béčku“) odpykat svůj trest. Po příchodu do této navýsost deprimující instituce jsem byl během necelé půlhodiny rychle odcivilněn a vybaven erárními prostředky pro žití v prostorách zcela k nežití.

 

Byly mi zabaveny veškeré věci, které mi mohly jakýmkoliv způsobem zpříjemnit můj pobyt za mřížemi, tedy MP3 přehrávač s rádiem, tenisky, sportovní tričko, keramický hrnek s portrétem mé dcery, kladky na skříňky, kovová lžička. Tyto věci mi byly zabaveny s tím, že mi možná budou vydány, až na to bude vhodná doba. Kupodivu mi ale byly ponechány žvýkačky na dlouhé vězeňské žvýýýkááánííí. Po vysvléknutí donaha a rychlém vysprchování jsem vyfasoval jedny červené tepláky, jedno šedé tričko, troje ponožky, troje plátěné trenýrky, jedno oranžové pyžamo (pravděpodobně sponzorský dar ČSSD pro vězně, aby je volili), jedny sandály, jednu pevnou obuv (až po příchodu na celu jsem zjistil, že obě boty jsou levé a v jedněch úplně chybí šňůrky na jejich zavázání), dva plátěné kapesníky, dva ručníky velikosti utěrek na nádobí, tři malé matrace na postel, jeden podhlavník, troje bílé povlečení (jedno na postel a zbývající dva na deku a na podhlavník), dvě šedé deky, jednu rolku toaletního papíru, jeden bagr (hliníkovou lžíci, patřičně zakřivenou k pověšení na postel) a plastovou vidličku a nůž.

 

Takto vybaven jsem byl umístěn v tzv. přírůstkové cele ve vazební věznici. Zde jsem spolu s dalšími čtyřmi vězni strávil zbytek prvního dne výkonu svého trestu. Cela, ve které jsme byli první den, byla jen necelých 12 m2 velká. Byly v ní čtyři postele – dvě a dvě nad sebou a jedna zvlášť, dvě malé kovové židličky, stejně malý stůl, jeden zapáchající, hnusně vypadající záchod s celokovovou, asi sedmdesát cm vysokou zástěnou. Cela byla umístěna do dvora vazební věznice hned naproti další vězeňské zdi s celami, takže v ní nebylo prakticky vůbec žádné denní světlo. Svítilo v ní jedno nástropní světlo se svítivostí asi 60 W žárovky. V sousedních celách kolem nás byli umístěni vězni romského původu jak mužského, tak i ženského pohlaví, kteří v jednom kuse po sobě neskutečně hlasitě pořvávali, a to nejenom během dne, ale i kolem druhé hodiny ranní („Fero, za co tu si?“ „Chytli mě s plnym dvoukolakem…!“), lili z oken cel vodu a vůbec všelijak jinak dávali najevo svou radost ze života.

 

Ještě téhož dne jsem absolvoval zdravotní prohlídku spolu s odběrem moči na případnou přítomnost drog. Druhý den dopoledne jsme byli spolu s dalšími vězni vyfoceni zepředu a z obou anfasů. Tím jsme byli definitivně zaneseni do análů naší vězeňské služby a justice, ocejchováni rozžhaveným železem svého nesmazatelného poklesku, který s námi zůstane stejně jako tetování až do smrti.

 

Další den jsme byli po obědě přemístěni do tzv. eskortní cely, ve které vězni čekají na svůj eskort do konkrétní věznice, kde budou vykonávat zbytek svého trestu. Tato cela byla ještě o dva čtvereční metry menší než ta, v níž jsme strávili první noc ve vězení, zato byla ale mnohem čistější a světlejší. Bylo v ní sice stejné množství postelí, jako v té dřívější cele, ale v této cele bylo díky dennímu světlu mnohem příjemněji, dá-li se o příjemnosti vůbec hovořit. K onomu neodolatelnému pocitu „příjemnosti“ přispěl i poměrně čistý, dobře splachující záchod s plastovou nádobou se štětkou!

 

Během dopoledne druhého dne mého pobytu ve vězení se otevřely dveře naší cely a já byl vyzván, ať vyjdu na chodbu. Zde na mě čekala bohatovlasá sociální pracovnice (nebo vychovatelka?), vonící jako jarní louka plná kopretin, v doprovodu vychovatele. Zeptali se mě, jak si představuji svůj výkon trestu. Šlo jim o to, zda nechci s ohledem na délku svého trestu vykonávat svůj trest v místní vazební věznici na oddělení pro výkon trestu s ostrahou, nebo zda bych nechtěl vykonávat svůj trest v nějaké jiné věznici v Čechách. S ohledem na osobní, rodinné a pracovní důvody jsem se rozhodl absolvovat výkon svého trestu ve věznici, ve které jsem nastoupil jeho výkon.

 

V eskortní cele nás bylo celkem pět kusů vězňů. Já, pak čtyřicetiletý majitel několika restaurací odsouzený za jízdu bez zabaveného řidičáku, dva mlaďoši, jeden čekající na soud za krádež a druhý za jízdu v autě bez řidičáku. Posledním do party nám byl již několikrát vězněný třicetiletý občan odsouzený k měsíčnímu nepodmíněnému trestu také za jízdu bez řidičáku. To, co nás spojovalo, bylo nekuřáctví. Velice rychle jsme se sčuchli a kecali jsme o všem možném. Zvláště vítané byly pro nás informace našeho spoluvězně - mazáka o poměrech panujících v našich věznicích. Velice rychle jsme si zvykli na pestrý a rozmanitý život ve vazební cele sestávající z jídla, vycházky 1x za den (ve shora zadrátované výseči vězeňského dvora o výměře necelých 12 m2 ) a z nicnedělání  buď na posteli  nebo na nepohodlných židličkách.

 

Jídlo jsme dostávali přes okénko v masivních dveřích na plastových talířích pravidelně v 7:00, ve 12:00 a v 17:00 hodin. Strava, která nám byla takto podávána, byla kupodivu velice chutná. Ráno se střídala bílá káva s čajem, dostali jsme i med a dokonce i mandarinku. Během víkendu jsme se rozhodli, že sepíšeme stížnost řediteli věznice, že nám, pravomocně odsouzeným vězňům, jsou odpírána základní práva vězně na prostor a hlavně na různé aktivity – na práci, na knihy, sledování televize a na pinec, tedy na věci, které jiní vězni kromě nás vesele provozovali.

 

V pondělí ráno jsme tuto naši stížnost předali spolu s napsanými dopisy našemu vychovateli. Ani ne za hodinu se vychovatel objevil znovu a se stížností v ruce se zeptal, kdo je duchovním otcem této stížnosti. Když jsem se mu přiznal, že jsem to byl já, tak se nám jal komplikovaně vysvětlovat, že jsme ve vazební věznici, že naše věznice jsou totálně přeplněné a že během následujících 14 dní jsme absolutně bez nároku na cokoliv. Nato ho uzemnil náš mazák sdělením, že už byl v několika věznicích u nás, ale že takové bahno a marast jako tady ještě nikde nezažil. Ani ne hodinu nato se otevřela dvířka v naší cele a bachař nám sdělil, že za pět minut si pro nás přijde a že se půjdeme dívat na DVD film! V uvedenou dobu jsme byli odvedeni do místnosti vychovatele, abychom si vybrali film, který chceme vidět. Vybrali jsme si film Zítra vstanu a opařím se čajem, po jehož zhlédnutí jsme byli na vrcholu momentálního blaha.

 

Těsně po večeři téhož dne se otevřely dveře naší cely a bachař se nás začal postupně vyptávat, jak se jmenujeme. Když se dostal ke mně a já jsem mu řekl své jméno, bachař mi sdělil, že si mám okamžitě sbalit všechny věci - a že si pro mě za pět minut přijde. Náš mazák to pokládal za jasný důkaz toho, že už teď a ne až za čtrnáct dní budu převeden na „lágr“, čili na oddíl, kde budu vykonávat svůj trest se všemi výhodami odsouzeného. Po pěti minutách se dveře naší cely opět otevřely. Přišel si pro mě sám deveťák věznice. Když jsme šli po chodbě, tak se mě zeptal, zda jsem nepsal nějakou stížnost. Tak jsem mu řekl, že jsme si dnes stěžovali u vychovatele, že nemůžeme na televizi. Na to mi deveťák řekl, že takového něco tady ve vězení neměli pětadvacet let. Dál to nerozváděl.

 

Šel jsem tam, kam mi deveťák říkal. Když mě dovedl na ohyb vězeňské chodby, tak mi řekl, že musí pro náčelníka skladu a že mě na chvíli zavře do sprchy, abych s ním nemusel po schodech. Pak pro mě přišel a odvedl mě do skladu. Tam už jsem měl připraven věšák s plátěnou kapsou, kde jsem měl svůj oděv. Tehdy mě poprvé napadlo, že snad asi budu propuštěn, což se po nafasování mých zbylých osobních věcí nakonec ukázalo jako správný předpoklad. Teď mi už došla devaťákova slova na chodbě, že něco takového zde ve věznici neměli nejméně pětadvacet let, tedy že by propustili vězně po necelých 5 dnech pobytu ve vězení!

 

Takže po necelých 5 dnech pobytu za mřížemi jsem byl propuštěn na svobodu! Tomu pocitu, když jsem asi pět minut před šestou hodinou večerní opustil vazební věznici a nasál vlahý letní vzduch se stopami vůně čerstvě pokoseného sena, se v ten okamžik vyrovnalo jen setsakramentsky málo věcí na této planetě…!

 

Zajisté se, vážení čtenáři, ptáte, co se stalo, že jsem byl propuštěn? Ve stejné době, když jsem žádal prezidenta republiky o udělení prezidentské milosti, což bylo někdy začátkem dubna t. r., jsem taktéž zaslal podnět na ministerstvo spravedlnosti, aby podalo stížnost k Nejvyššímu soudu ČR pro porušení zákona v mé kauze. No, a ono ministerstvo spravedlnosti po komplexním posouzení mé kauzy a mého podnětu podalo prostřednictvím ministryně spravedlnosti v můj prospěch stížnost Nejvyššímu soudu ČR pro porušení zákona proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci a zároveň ve smyslu znění § 275, odst. 4 trestního řádu rozhodlo o odkladu mého výkonu trestu odnětí svobody, který mi byl citovaným rozsudkem uložen, až do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o této podané stížnosti.

 

Na základě tohoto rozhodnutí ministryně spravedlnosti jsem opět na svobodě a čekám na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. Maně mi v této souvislosti vyvstává před očima sdělení mého blízkého přítele. Necelý den před mým nástupem výkonu trestu mi onen přítel (který mimochodem byl ještě před pár léty významnou osobností na regionální politické scéně) zaslal e-mail s informací, že „podle materiálu, který projednávala vláda, přišla takzvaná prasečí chřipka státní rozpočet celkem na více než 356 milionů korun. Drtivá většina (352 milionů) už je zaplacená. Uhradit zbývá ještě skladování a likvidaci nepoužitých vakcín. To přijde stát na další čtyři miliony tři sta tisíc korun.“ K této informaci onen můj přítel podotkl, že co je dovoleno bohům, není dovoleno volům.

 

Já k tomu podotýkám jen tolik, že jsem zcela podobně zajistil - právě pomocí podobných „souprav na hovno“ - jako vedoucí Národní referenční laboratoře pro anaerobní bakterie připravenost našeho státu na možné bioteroristické nebezpečí za necelé 3 miliony Kč, a to po dobu celých 6 let! Jinými slovy řečeno, co bylo a je dovoleno bossům, čili řídícímu managementu Ministerstva zdravotnictví, nebylo a není dovoleno lokálním nickám, čili nějakému doktoru Chmelařovi, byť z Národní referenční laboratoře pro anaerobní bakterie zřízené Ministerstvem zdravotnictví právě k tomuto účelu, tedy chránit obyvatele před možnými důsledky nenadálých epidemií či jiných podobně náhlých a neočekávaných (v mém případě bioteroristických) událostí! Informuji Vás o tom, vážení čtenáři, jen z toho důvodu, že právě tato rozhodující skutečnost nebyla vůbec brána soudy v potaz při řešení mé kauzy.

 

Vážení čtenáři Reflexu, zase jsem se stal normálním občanem, v důsledku čehož nebudu nadále pokračovat v psaní svého vězeňského deníku. Nechci to zakřiknout (!), ale tajně doufám a věřím, že se k této činnosti již nevrátím. Pokud bych ale po rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR musel opět za katr, budu se snažit zprostředkovat Vám další pokračování svého neživota za ním… Prosím vás, držte mi palce, aby se tak nestalo…

 

Plavecký sabat

Dittmar Chmelař


I po narození je kolem nás samá voda

Přesto neumíme plavat

Nikdy jsme si nepřiznali

jak velká je škoda

nikdy neabsolvovat plavecký sabat



Jsme jako tráva

nemající vůbec žádná práva

Jen rosteme

a chřadneme



Sedíme na konci dlouhého mola

a předstíráme

že vůbec nic v nás nepřipomíná vola



Celý život si jen lížeme rány

a jako vrány

nejsme nikým postrádáni



A než jsme si stačili hodit mašli

svou Indii jsme stejně nenašli

Minuli jsme ji

v sebestředném reji

když jsme si kupovali

falešné Ježíše ve spreji

 

 

P.S.: Nikdy nic nevzdávejte, byť by to vypadalo sebebeznadějněji! A hlavně život ne! Stojí sice většinou za to, za co stála celá má kauza, ale přesto to je ta nejúžasnější věc, která nás postihla…

 

První díl deníku najdete zde. Článek o uvěznění doktora Chmelaře naleznete v placené zóně.

Dittmar Chmelař


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama