Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl první | Reflex.cz
reklama
nahoru

Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl první

Dittmar Chmelař24. června 2010 • 08:57
Vězeňský deník dr. Chmelaře: Díl první
Doktor DITTMAR CHMELAŘ nejdříve za mikroskopem, později za mřížemi
• foto: 
Martin Popelář

Pan doktor Dittmar Chmelař dnes nastoupil do vězení, protože byl odsouzen za něco, co podle našeho názoru nespáchal. Nevíme, jak mu pomoci, všechny možnosti, včetně žádosti o milost, byly vyčerpány a rozsudek je pravomocný. Rádi bychom mu však alespoň nějak pomohli, a tak jsme se společně rozhodli publikovat jeho vězeňský deník, jehož první díl máte před sebou. Deník vězně je materiál, který vznikl jako vedlejší produkt přípravy článku o kauze doktora Dittmara Chmelaře. Článek dnes naleznete v tištěném Reflexu a v placené zóně.

reklama

Milé čtenářky a vážení čtenáři časopisu Reflex!

 

Když jsem letos dne 6. ledna zasedal ke svému notebooku, tak jsem netušil, že to bude vlastně počátek úžasné možnosti být s Vámi v kontaktu prostřednictvím jednoho z našich nejrenomovanějších časopisů v mé nelehké životní situaci, ve které jsem se ocitl, a tlumočit Vám tak své pocity. Když jsem onoho dne otevřel svou e-mailovou poštu, nevěřil jsem svým očím, kdo mi to píše. Pan Doležal z časopisu Reflex mi sděloval, že se dozvěděl o mé soudní kauze týkající se mé údajné zpronevěry speciálních mikrobiologických souprav (používaných kromě jiného i k detekci původců závažných střevních onemocnění u lidí vyskytujících se ve výkalech) a zakončené mým odsouzením ve formě vysokého nepodmíněného trestu a k úhradě mnohamiliónové, mnou domněle způsobené škody. K tomuto rozsudku došlo po mém pětiletém, naprosto hlavně psychicky vyčerpávajícím martyriu coby důsledku schizofrenického jednání naší po sametové revoluci údajně úspěšně zkonsolidované justice a také coby důsledku zcela nepochopitelného jednání konkrétních jedinců působících v řídících funkcích stejně konkrétní zdravotnické instituce.

 

Pomalu, ale zato jednoznačně nezadržitelně a vymakaně spolehlivě jsem se začal sesouvat po stále více se sešikmující ploše svého životního pekla, začínajícího mým propuštěním z práce za flagrantního porušení toho nejposvátnějšího, co v právním řadu nejenom existuje, ale mělo by i platit, tedy presumpce neviny, a končícího neuvěřitelně absurdním a přísným soudním rozsudkem, v jehož důsledku strávím čtyři roky za mřížemi a zbytek svého života jako bezdomovec.

 

A za této situace se ozývá již zmiňovaný pan Doležal s informací, že by rád seznámil Vás, čtenáře Reflexu, s touto mou navýsost absurdní kauzou, o které se právě prostřednictvím pana Doležala dočtete dnes v Reflexu. Já jsem se nejdříve s ohledem na tehdy ještě byť pro mě naprosto zdrcující, ale nepravomocný rozsudek prvoinstančního soudu zdráhal přijmout páně Doležalovou nabídku na sepsání pojednání o mé kauze pro Reflex, a to z jednoho prostého, s odstupem času však jednoznačně bláhového důvodu: aby tento článek negativně neovlivnil rozhodnutí odvolacího soudu. Když však odvolací soud vydal pravomocný rozsudek, tak již nic nebránilo tomu, aby se pan Doležal mohl ujmout realizace svého záměru informovat Vás o mé absurdní kauze.

 

Na tom to však neskončilo. Zároveň s informací, že o mé kauze vyjde v v Reflexu článek, přišla z redakce Reflexu druhá, ještě neuvěřitelnější zpráva: abych si během svého pobytu za mřížemi vedl deník, jakousi soudobou variantu Solženicynova Jednoho dne Ivana Denisoviče, s jehož obsahem byste byli Vy, čtenáři Reflexu, pravidelně seznamováni.

 

Zajisté Vás teď napadá, o čem tak asi budu z vězení psát. Přiznám se Vám, že ani já to nevím. I já sám jsem zvědav, čím mě naše vězeňství překvapí. Se dvěma asociacemi na toto téma se Vám v předvečer svého dlouholetého pobytu za mřížemi přece jen svěřím již nyní.

 

Svým způsobem si každý z nás nosí jakousi formu vězení neustále s sebou. Pro někoho z nás je tím vězením samota, pro druhého jsou to zase například peníze. Jeden typ vězení si však s sebou nosí většina z nás. Tím vězením je malá plošná výměra současných panelákových bytů, ve kterých většina nás, „normálních“ občanů této země, je nucena stále žít. Tyto byty s ohledem na svou „velikost“ se limitně blíží tomu, co si představujeme pod pojmem vězeňská cela. Já osobně jsem strávil několik let svého života na vysokoškolských kolejích v Brně. V jednom pokoji nás tehdy bydlelo šest osob, jež měly k dispozici železné trojpatrové (!) postele, na kterých dnes nespí (nebo přece jen spí?) ani vězni v našich vězeních. A k náročnému studiu jsme mohli používat toliko jeden jediný stůl a tři židle. Když k tomu přidám jeden rok své základní, v té době prezenční vojenské služby po absolvování vysoké školy, již jsem strávil na pokoji, kde jsem jako příslušník tehdejší „armády nového typu“ sloužil své socialistické vlasti a současně jsem v ní i spal a kde nemohly dvě dospělé osoby stát pohodlně vedle sebe, protože tam na to kvůli těsně vedle sebe i naproti sobě stojícím postelím nebylo více místa, tak jsem vlastně strávil celkem šest let v kriminálu v podmínkách, kterým pravděpodobně dnešní prostorové podmínky ve věznicích s ostrahou u nás sahají sotva po paty. A to již nemluvím o tom, že na základě těchto skutečností bych vlastně s ohledem na výši svého čtyřletého trestu vůbec neměl jít za mříže a že bych měl po našem státu požadovat satisfakci za dvě léta strávená ve vězení navíc!

 

Maje na mysli tyto skutečnosti, troufám si už teď neskromně tvrdit, že bych měl být relativně dobře připraven na tento čelnočelní náraz nedostatku životního prostoru ve vězení. To však asi není to nejstrašnější, co mě postihne. Tou vše stravující gangrénou mého vězeňského já bude to, co činí každou živou bytost nejnešťastnější: absence osob, s nimiž jste nejblíže spjati, se svými nejbližšími, přáteli, ale hlavně s rodiči. Moje máma i táta budou oba příští týden oslavovat svá významná životní jubilea. Beze mě … Má nepřítomnost bude pro ně opravdu tím nejméně očekávaným dárkem…

 

Tímto neveselým konstatováním se s Vámi, vážení čtenáři Reflexu, pro dnešek loučím a těším se s Vámi na další, doufám, že brzký kontakt prostřednictvím Reflexu při dalším pokračování svého vězeňského deníku. Můj brod na řece do zcela jiného života je již velmi blízko, a proto je nutné začít si stahovat kalhoty. Tajně doufám, vážení čtenáři, že nahota, kterou díky tomuto mému úkonu spatříte, nebude pro Vás příliš odpudivá.

 

Váš brzovězeň DCH, 17. 6. 2010

 

Aktuální článek Doktor za katr! naleznete v placené zóně.

Dittmar Chmelař


Klíčová slova: dittmar chmelař



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama