Kdo potopil všechny české lázně? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Kdo potopil všechny české lázně?

23. června 2010 • 11:46
Kdo potopil všechny české lázně?
Ottův pavilon dnes. Pomalu zarůstá křovím.
• foto: 
Blesk autorka a archiv města Kyselka

Jako jediní v celé Evropě dnes nemáme klasické kryté parní lázně. Jak k tomu došlo?

reklama

 

V průběhu osmdesátých let minulého století začalo brát pražské lázeňství velmi svižně za své. Podnik, jenž se jmenoval Pražské lázně, podle všeho ovládla nějaká zvláštní zakyslá skupina, která zajímavé pražské dědictví dovedla ke zcela definitivnímu konci. Tím Prahu vyloučila z lázeňské civilizace, mající počátek už ve starém Egyptě a Římě. Stalo se – a nyní jsme jediným místem v Evropě, jež nemá klasické kryté parní lázně starořímského typu.

 

V mnohapatrových lázních domu Koruna na Václavském náměstí, které se honosily kulatým plaveckým bazénem, si dnes můžete akorát koupit CD a DVD nosiče. To už je možná lepší si jít zatancovat do dodnes zachovaných bazénů Karlových lázní na Novotného lávce. Vodu nenajdete ani tady, samozřejmě, ale tři patra betonových kádí vám alespoň poskytnou odér zpocených nedospělých těl. Svoje lázně mívala prakticky každá čtvrť – moderní lázně byly na Smíchově, úžasné interiéry o pěti patrech nabízely Lázně Na slupi, komorněji působily Lázně Letná. Snad nejdéle vydržely lázně Žižkov, Nusle a secesní lázně Klárov. Pokud nevíte, k čemu by vám takové lázně byly, zkuste si sami nastudovat něco o kultuře těla, ducha, o komunikaci a vzájemném kontaktu.

 

Kryté lázně u nás zesnuly velmi, velmi tiše. To lázně otevřené a říční tu bojovaly urputněji. Pravda je, že Vltava nabízela desítky let vodu nejen setsakra studenou, ale také pěkně špinavou. Krach českého průmyslu však přinesl nečekaný přidružený efekt – voda ve Vltavě se vyčistila a dnes hostí pstruhy i říční raky či mušle. Až na jednu výjimku, k níž doputujeme proti proudu, ale vlastně není kde se do oné stříbropěnné řeky ponořit. Opuštěn je koupací břeh na Trojském ostrově u dnešní lávky pro pěší, zesnuly zbytky dřevěných lázniček v Libni, někdo navždy uzamkl hezké lázně na Štvanici, kde byly k mání posléze už jen vnitřní bazény a krásná stromořadí, někdo další ukradl Občanskou plovárnu, ze které i proti duchu smlouvy učinil jakési podloudné kasino a hloupou restauraci (pozor, letos by této plovárně bylo 200 let, a rovnala by se tak řadě vídeňských plováren, jež jsou dodnes funkční a hrdé), již soudruzi zrušili Vojenskou plovárnu na Klárově. Všichni už zapomenuli na maličké dřevěné lázně u Karlova mostu. Utopila se největší pražská pontonová říční plovárna na Žofíně, již Praze záviděl celý svět pro její prostředí a výhled na Hradčany a přilehlé ostrovy. Normalizace uzavřela komorní a zajímavé lázně Vyšehrad pod Vyšehradskou skálou, přestalo se chodit na Císařskou louku (pamatujete, říkalo se jí láskyplně Cinda), Podolská plovárna se přejmenovala na Stalingrad a zabouchla vrata. Tam, kde dnes řvou tisíce nákladních aut, v místech barrandovského mostu, bývaly rodinné lázně Mlýnek a naproti vyschl bazén druhdy luxusních a dá se říci opravdu sexy lázní Barrandov. Smršť likvidace odnesla i lázně v Malé Chuchli a vyčistila břehy v Braníku. Ach, ach. A tak zůstaly lázně jediné, dá-li se to tak říci, spojené lázně Žluté a Modré. Modré požlutil milý komunista a ty Žluté v rámci zdejšího podniku Pražské lázně nedostaly po znárodnění do vínku nic, zcela nic. Investice se nekonaly, lázně stárly a možná právě tím se stávaly stále přitažlivějšími.

 

Dnes stařičké dřevěné převlékárny, hnijící sprchoviště, rozpadající se kabinky a dvě restaurace s umíráčkovým poloprovozem dříve vroubily nádhernou velkou louku, na východní straně hrazenou zralým stromořadím. Na břehu pak sloužily vstupu do vody nejen kovové pontony, ale také zachráněné dřevěné laťkové ochranné plující bazény a opalovací mola. To vše, hlavně díky nezájmu rozkradeného podniku, vzalo za své. Postupně nás opouštěly i ony krásné babičky, jež, jsouce do černa opálené, dožívaly v této připomínce zašlých slavných let a světů svůj kouzelný dlouhý život. A to, že mezi ně v roce 1964 začala chodit Olga Schoberová, jak připomínají pamětníci, kouzlu místa jen přispělo.

 

V těchto dnech a hodinách slaví Žluté lázně své století. Na historických fotografiích to byla jen ohrazená plocha, samozřejmě za žlutým plotem. Vedlejší lázně Modré, nižší lázně Mlýnek a obří Císařská louka (kde se v létě najednou sešlo až 20 000 koupajících se lidí – to však ještě před stavbou vltavské přehradové kaskády) dodávaly Praze úžasnou odpočinkovou zónu, hojně využívanou. Dnešní tvář Žlutých lázní dokládá určitě i poctivý pokus lázně nějakou formou zachovat. Ovšem za cenu, která původní kouzlo a ani účel nerespektuje, patrně z ekonomických důvodů. Zábavný a restaurační komplex je určitě jako takový příjemný a často velmi funkční a oblíbený, bohužel to však již nejsou lázně. Sám nevím, jak bych tento pokus nazval, pokud nechci být dštícím zakyslíkem. A to, že podobně jako na Občanské plovárně provozovatelé ani zde nedodali plovací mola, to už snad ani nevadí. Prostředí nedávající možnost opravdové relaxace, přesycené zvuky, jež na žádnou plovárnu či pláž nepatří, vlastně o dalším životě místa rozhoduje samo.

 

Jen si zkuste zajet na nějakou skutečnou pláž, kde je voda, slunce, vítr, vůně a ticho.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama