Kdosi je za dveřmi

Český exekutor disponuje pravomocemi, jež by mu záviděl snad i Stalin. Pakliže nějaká stařena nezaplatila za nepotřebnou sadu hrnců, jež jí u dveří vnutil jakýsi obchodní cestující s kravatou a nažehleným límečkem, naprosto přehnanou částku, dostaví se exekutor. Ten tvrdí, že hrnce za 10 000 Kč vrátit nelze. Pakliže nemá postižená na zaplacení, obratem ruky jí uvalí exekuci na rodinný dům za 2 000 000 Kč.  Stařena sebou lupne. Odvezou ji do nemocnice, kde za týden vydechne naposled. V německém a rakouském trestním právu se jedná o trestný čin zvaný „einkalkulierter Mord“ (jednání končící nepřímou vraždou). V Česku se to nejmenuje nijak, neboť ani soudům, ani exekutorům ve zdejších poměrech na lidském životě patrně mnoho nezáleží.

Herl-Stolt nenalezl ani jeden případ, kde by soud rozhodl ve prospěch postižených. Justice se postavila jednoznačně na stranu vyděračů. „Dlužníci“ prý mají nájemní smlouvy, které žalobci ničím neporušili, musí tedy tolerovat daný stav a platit. Šlo především o starší lidi. Nechali si něco nabulíkovat od mazaných prodejců, podepsali gaunerské smlouvy, kterým za mák nerozuměli, a po čase zazvonil exekutor. Soudy to viděly jednoznačně: smlouvy jsou legální a platné. To je k neuvěření! V celém civilizovaném světě platí: pakliže je jedna ze smluvních stran při podepisování smlouvy v omylu, anebo smlouva neodpovídá dobrým mravům, je od samého počátku neplatná. U nás nic takového.

Můj novinářský kolega Zdeněk Herl-Stolt se zabýval kauzami tzv. neplatičů a dospěl k pozoruhodnému závěru. Minimálně z 90 % se o žádné neplatiče nejednalo! Kdyby soudy rozhodly podle práva a spravedlnosti, a nikoli prázdným mlácením slámy otřepaných paragrafů, dospěly by naprosto jinému závěru. V nedohledné řadě „neplatičů nájemného“ by se převážně jednalo o rodiny a nájemníky zbídačelých domů. V těchto objektech nebylo v pořádku nic, v zimě fungovalo topení jen málo a nepravidelně, voda tekla anebo také nikoli. Tím více zatékala do střechy. Stropy byly promáčené. V bytech se až do prvního patra táhla plíseň. Majitelé domů vyžadovali nájemné, ale jejich investice byly nulové. Nájemníci nenalézali nikde dovolání, a tak se bránili neplacením činže.

Evropská unie doporučovala snad už stokrát to, že bychom zde měli vytvořit fungující soudnictví. Evropská unie ale nepoužívá žádné donucovací mechanismy, a tak se nemá česká justice čeho obávat. Neznám v Evropě jediný případ podobný následující české frašce: Národní památkový ústav v Praze se roku 2006 dostal do sporu s jakousi firmou Protokol Service o pronájem Ledeburské zahrady. Jednalo se o pakatel v řádu několika desítek tisíc korun. Malichernost se soudně táhla až do roku 2009. Řízení vyhrála Protokol Service a soud uvalil exekuci na Památkový ústav na 136 hradů a zámků v České republice včetně Hluboké nad Vltavou, Karlštejna, Konopiště a Křivoklátu, ačkoli se ve skutečnosti jednalo o zanedbatelný palouk na Hradčanech. Exekutor zajistil stavební památky za několik desítek miliard korun. Dne 1. 11. 2009 vešla v platnost tzv. klauzule nepřiměřenosti. Ta by sice měla onu praxi zastavit, ale neznám ani jeden příklad, kde by k tomu došlo.

Když u vás za totality někdo zazvonil, mohla to být StB. Ta měla pravomoc nechat vás zavřít. Když dneska u vás někdo zazvoní, může to být exekutor. Ten má pravomoc z vás udělat obratem ruky bezdomovce. Z toho plyne poučení: Raději být zavřeným než ztratit střechu nad hlavou.

JAN BERWID-BUQUOY, vévoda Z Ellgutu (1946). V roce 1968 ještě jako Jan Kopecký emigroval do Rakouska. Na vídeňské universitě vystudoval sociologii a ekonomii. V průběhu studia byl spolupracovníkem rádia Svobodná Evropa. Po příchodu do západního Berlína studuje na Berlínské svobodné universitě Politické vědy a získává titul ˇDiplom – politologie“ , obdobu českého magistr. Na Svobodné universitě pak během let dosahuje titulu docenta a přednáší zde politické vědy. Píše literaturu faktu, většina z jeho jedenácti děl vyšla prozatím jenom v Němčině.