Sport, konkrétně lední hokej, je úžasný v tom, že divákům ukazuje dramata, která by nikdy nikdo nenapsal a nezrežíroval. Jestliže se pak v takových představeních stane český tým mistrem světa, jde o dosažení té nejvyšší možné mety.
Přitom se Růžičkovu mužstvu před světovým šampionátem nedávaly velké naděje. Jednak tu byla v paměti olympiáda, kde náš celek s medailovými ambicemi vyřadili ve čtvrtfinále Finové, jednak přišlo pětadvacet(!) omluvenek těch, kteří z nejrůznějších důvodů odmítli účast na šampionátu.
JÁGROVO SLOVO
A k tomu ještě připočítejme silně rozpačitý rozjezd. Po výhře nad slabými Francouzi 6:2 následovala studená sprcha – prohra s Nory 2:3. Vzpomeňme si, jak novináři i sportovní veřejnost náš tým a vlastně celý hokej odepisovali. Šlo o oprávněnou kritiku, protože v těch zápasech nebyla v naší hře špetka elánu. Zdánlivě profesorská hra působila bezradně ... Až poté si vzal slovo v kabině Jaromír Jágr, a když ostře kritizoval hráče, kteří se pro šampionát omluvili, skvěle tím motivoval jejich „náhradníky“. Slova hokejisty takového formátu nemohla zůstat bez odezvy, takže z týmu zazněly výroky například o „kousání mantinelu“. Mužstvo se probudilo, vzchopilo a po výborném výkonu porazilo Švédy 2:1. Ale ještě nebylo vyhráno, následovala totiž prohra se Švýcary 2:3. Po tomhle utkání však houpačka skončila. Dále už mužstvo jelo na vítězné vlně: s Lotyši 3:1, s Kanadou 3:2, ve čtvrtfinále s Finy 2:1 a v semifinále se Švédy 3:2; se skandinávskými celky vždy po nájezdech, v nichž zazářil brankář Vokoun. A pak přišlo konečně finálové vítězství nad Rusy 2:1. Byl to zápas s nesmírně šťastnými konstelacemi: viz správně neuznaný vyrovnávací gól Rusů snad desetiny vteřiny po konci první třetiny, viz zranění Koukala a Jágra, kteří nemohli hrát v závěrečných minutách, viz nastřelené tyčky Vokounovy branky po lavinovitých ruských útocích.
S JEDENÁCTI NOVÁČKY
Zlatá medaile je tím cennější, uvědomíme-li si, že v našem týmu hrálo jedenáct nováčků a pouze čtveřice hráčů z NHL, zatímco favorizovaní Rusové měli v sestavě všechny své hvězdy ze zámoří a toužili vyhrát šampionát potřetí za sebou. Navíc chtěli odčinit neúspěch z olympiády, kde ve čtvrtfinále utrpěli vysokou porážku od Kanady 3:7.
V týmu kolem vůdčí osobnosti Jágra a skvělého brankáře Vokouna (ti dva přece jen mírně vyčnívali) zaslouží pochvalu všichni. Jeden každý odvedl totiž v závěru turnaje na svém postu maximum, včetně hráčů z domácí extraligy, u nichž panovaly obavy, že by na šampionátu nemuseli výkonnostně stačit. Nebyla to však ani trochu pravda. Po pěti letech (a opět pod trenérem Růžičkou) jsme mistry světa. Bylo by samozřejmě chybou, aby úspěch přinesl uspokojení. Hokej i tak musí naléhavě řešit své dlouhotrvající problémy, jakými jsou odchody talentovaných juniorů do zámoří a potíže s výchovou nejmenších hokejistů.
