Nevím přesně, koho a kdy napadlo udělat rozhovor s F. R. Čechem. Nikdo z nás přesně nevěděl, co dělá, jak to dělá ani proč to dělá. Tak jsme požádali o rozhovor.
Kolegové z politické rubriky hovořili o jeho politickém angažmá. Kolegové z kultury se trumfovali ve znalostech, jaké skvělé hity kdy napsal, a naopak čeho zvrhlého se kdy dopustil na divadelních prknech. Všichni jsme nějak někdy přišli do styku s jeho knížkou Ruský týden, kde popisuje cestu rockerů po Sovětském svazu, a shodli se, že uměl být strašně vtipný. Jeho obrazy kromě legendárního Zvířátka obdivují píču jsme neznali. Jakpak na tom dneska je? Šestašedesátiletý Ringo Čech se tedy jednou zrána pro Reflex rozhovořil například o dobru.
JAK POSLANCI NIČEMU NEROZUMÍ
Dotkli jsme se i porevolučního pobytu F. R. Čecha za sociální demokraty v Parlamentu. Ringo Čech byl členem sněmovny například v době legendární schůze, na které se velmi vzrušeně a velmi dlouho projednával zákon o norování.
JÁ JE VIDĚT NECHTĚL
F. R. Čech byl jedním z možných kandidátů ČSSD na post ministra kultury po zesnulém Pavlu Dostálovi. Sám sebe Ringo označoval za korunního prince, a kdyby tenkrát Jiří Paroubek nezasáhl, má se za to, že by se ministrem kultury skutečně stal. Diskuse o tom, zda by byl, nebo nebyl dobrým ministrem, vedly v novinách kromě politiků i herečky a modelky.
STYDĚL JSEM SE
Malíř, literát a hudebník zasáhl v rámci své politické kariéry i do mezinárodní politiky. Byl například členem-pozorovatelem komise Evropské unie pro letectví a astronautiku.
Editor kulturní rubriky pořídil komplexní odpověď na otázku:
KDO JE FRANTIŠEK RINGO ČECH
František Ringo Čech (1943) — hudebník, výtvarník, divadelník, spisovatel, politik, fanoušek Slavie. Jako mladý bubnoval v dixielandových a dechovkových souborech. Stal se členem Studijní skupiny tradičního jazzu Pavla Smetáčka, roku 1963 spoluzaložil Olympic, který o dva roky později opustil. Ve stejné době studoval na Státní konzervatoři Praha hru na bicí, na klavír a na zobcovou flétnu. Na konci roku 1965 odjel s Černým divadlem Jiřího Srnce do USA, kde mj. vystoupil v Ed Sullivan Show. Po návratu do ČSSR založil bigbeatový orchestr Rogers band. Později nastoupil do divadla Semafor s kapelou Shut Up, která doprovázela zejména skupinu Jiřího Grossmanna a Miloslava Šimka. Už tehdy vystupoval také jako komik. V sedmdesátých letech se začal uplatňovat jako textař. Důležité bylo jeho setkání s Jiřím Schelingerem (přetáhl ho z kapely Karla Šípa Faraon), pro něhož napsal například skladby Což takhle dát si špenát, Jahody mražený či Lupič Willy. Z jeho bohaté textařské tvorby uveďme alespoň písně Parní stroj (Viktor Sodoma), Pražákůum, těm je tu hej, Hrabě X (Pražský výběr), Né, pětku né (Pepa Melen), Vám, madam, růži dám (Jiří Korn), Raketou na Mars (Věra Špinarová), Praha–Bohumín (Abraxas) či fotbalovou hymnu Zelená je tráva. Po revoluci psal mj. scénáře k pořadu Gumáci, pro ČT vytvořil třináctidílný seriál Pra, pra, pra … Začal se také aktivně věnovat politice — nejprve v Klubu angažovaných nestraníků, později v sociální demokracii, za niž byl v roce 1996 zvolen do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. Je v důchodu a maluje.
Matěj Bartošek
Rozhovor Pavlíny Wolfové s Františkem Ringem Čechem si přečtěte v aktuálním čísle Reflexu (19/2010) nebo zde na webu v Placené zóně.
