Opatruj se a nikomu nevěř | Reflex.cz
reklama
nahoru

Opatruj se a nikomu nevěř

Iva Skochová10. května 2010 • 11:15
 Opatruj se a nikomu nevěř
Green Bay Stadium v Kapskom meste je situovaný do malebnej scenérie.
• foto: 
capetown.gov.za

Všichni mi píší, jestli se v Jihoafrické republice nebojím. Každý má nějakou strašidelnou historku o tom, jak tam někoho okradli, znásilnili nebo zabili, případně všechno dohromady. Mám se prý vyhýbat chudým oblastem a nebránit se, když na mě někdo bude mířit pistolí. A hlavně: nemám nikomu věřit. Začínám z toho být paranoidní.

reklama

Každý člověk na ulici je pro mě potenciální vrah. Každý taxikář mě chce okrást nebo prodat za krabičku cigaret do něvěstince. Každý člověk, který přede mnou udělá rychlý pohyb, mi způsobuje téměř fatální šok, protože si představuju, že vytahuje bouchačku a že tady, na trhu v překrásném Kapském městě, u kostela, kde Desmond Tutu působil jako biskup, prožiju poslední krvavé momenty svého života. Jak dlouho takhle člověk vydrží žít bez toho, aby se zbláznil?

 

Podle instrukcí si dávám speciální pozor, když vybírám peníze z bankomatu. Prvně vložit kartu a nevkládat PIN. Rozhlédnout se okolo. Pak stisknout „zrušit operaci“ a doufat, že se mi vrátí karta zpátky. Teprve když se vrátí, můžu jí tam dát znova, rozhlédnout se, zadat PIN, vybrat peníze a rychle zmizet. Když po mě ty peníze někdo bude chtít, bez okolků je předat. A hlavně neutíkat.

 

První večer jsem si vzala taxíka do restaurace, která byla 300 metrů daleko. Taxíkář Henry se mě zeptal, jestli to myslím vážně.

„Myslím,“ řekla jsem. „Je tma a potmě se tu prý nemá nikde chodit pěšky, jestli chci přežít.“

Henry se zasmál. „Vy cizinci vždycky všechno hrozně zveličujete,“ říká Henry. „Děláte nám špatnou pověst.“

 

Pak mi vypráví příběh o tom, jak nějakého jeho zákazníka, Rusa, zmlátili a okradli nigerijsští vyhazovači hned „tady vedle,“ ukazuje Henry na tmavou křižovatku. „Chtěl si pořídit prostitutku a začal vytahovat peníze. Každej přece proboha ví, že peníze se zásadně neukazujou,“ říká Henry. Naštěstí Henry má ale spoustu přátel z gangu, do kterého kdysi patřil, takže ho z toho vysekali ještě živýho. „Tady máš na mě vizitku. Kdyby něco, volej. Vysekám tě z toho,“ říká.

 

Henry se stal mým dvorním taxikářem. Vozil mě sto metrů sem, pětset metrů tam, občas na letiště a občas nad ránem z ochutnávek vín. V jemném ranním světle vypadalo Kapské město jako ráj – tyrkysové moře na jedné straně, hora  se svatozáří z mraků na druhé a zelené pahorky africké všude okolo. Bylo nepředstavitelné smířit se s tím, že tak nádherné místo je semeništěm tolika násilí.

 

„Klasická reakce. Začínáš mít falešný pocit bezpečí,“ říká mi známý. „Kapské město působí pohodově, ale tady draci nikdy nespí.“ Znělo mi to v uších celou noc.

 

Druhý den mě Henry vezl na letiště. Letěla jsem do Durbanu aerolinkou s možná nejhorším možným jménem, jaké by si letecká společnost mohla dobrovolně vybrat - OneTime (Jedenkrát.) Asi jen „Last Tiime“ (Naposledy) by znělo hůř.

 

Když jsme po cestě projížděli okolo několikakilometrových slamů, takzvaných townshipů, bylo bolestně zřejmé, proč taková místa plodí tolik kriminality. Když lidé žijí v podmínkách horších, než zvířata, budou se hůř než zvířata i chovat. Zrovna když jsem byla uprostřed myšlenky, jak by se to místo, kde žije milión lidí na jedné špinavé hromadě, dalo nějak zdůstojnit, Henry odstavil auto na kraji silnice.

„Sakra, došel mi benzín,“ řekl.

„Něvěř tomu,“ proběho mi hlavou. A je to tady. Henry mě chce okrást a zabít. Tak tady, uprostřed townshipu –  který protíná dálnice, na které nikdo nezastaví, protože se bojí –  tady dneska umřu.

 

Henry vyšel z auta a já jsem se snažila rozhodnout, jestli je bezpečnější v tom autě zůstat nebo z něj vystoupit a ukázat tak drakům z townshipu, že na kraji silnice je nějaká ztracená cizinka, která si vysloveně říká o okradení.

 

Henry chodil kolem auta a telefonoval. Já jsem zavolala na taxislužbu, jestli by mě neposlali jiného taxíka, maximálně do půl hodiny, jinak nestihnu letadlo. Henryho kamarádi tam byli dřív. Jestli to byli gangsteří, to nevím. Rozhodně tak vypadali. Každopádně mě dovezli na letiště, jak nejrychleji mohli. Henry se mnou šel až k přepážce přesvědčit se, že jsem to stihla. Celou cestu se mi omlouval. „Moc mě mrzí, že jsem Vás takhle zklamal,“ řekl Henry.

 

Paranoia se rozplynula jako mlha, která ještě ráno dřímala na úpatí hor. Zelené pahorky Kapského město se probouzely a s ním i jeho draci, živení tou nejčernější lidskou představivostí.

 

Falešný pocit bezpečí? Možná. Ale žije se s ním líp než s permenentním strachem.

Iva Skochová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama