Ve stínu Černobylu s cestovkou | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ve stínu Černobylu s cestovkou

Lucie Tomanová27. dubna 2010 • 09:10
Ve stínu Černobylu s cestovkou
foto: Václav Vašků

Na 24. výročí havárie černobylské jaderné elektrárny jsme se vypravili na místo katastrofy jako turisté, s cestovní agenturou. Ukrajinská vláda povolila tyto zájezdy v roce 1998 a od té doby navštíví Zónu zhruba 7000 lidí ročně.

reklama

 

Stojím na široké asfaltové silnici, na tváři respirátor zakoupený v pražském obchodě s pracovními oděvy. Hledím na druhý břeh chladícího kanálu, kde stojí nedostavěný pátý a šestý blok černobylské elektrárny. Nedostavěný už zůstane a, jako by v upomínku vší té marnosti, z něj stále trčí jeřáby jako železné žirafy na apokalyptickém safari. My, pětičlenná skupinka složená ze tří Čechů a dvou Kanaďanů, si fotíme ty jeřáby i chladicí věž napravo a potom se naše zraky i objektivy fotoaparátů upřou nalevo, ke dnes už mytické budově třetího a čtvrtého bloku, epicentru vší zkázy.

 

Při pohledu na můj respirátor, který jsem navlékla po průjezdu kontrolním stanovištěm hlídajícím vstup do vnitřní, desetikilometrové zóny, se oba Kanaďané vyděsili. Nikdo tu masku nemá, podle oficiálních regulí není potřeba. Radioaktivní částice jsou hlavně v půdě. Ale co když vítr zvedne prach a vy máte rázem v dýchacích cestách půlku Mendělejevovy periodické tabulky? A tak tu stojíme se smíšenými pocity. Kanaďané dumají nad tím, zda přece jen neměli mít masku, a všichni dohromady si v duchu říkáme, kam jsme se to vypravili. Průměrný jaderný energetik vám řekne, že procházet se v Černobylu před reaktorem je dnes bezpečnější než vyjít si večer na Václavské náměstí. Jeden den strávený s cestovní agenturou v Zóně se co do dávky radiace vyrovná maximálně jednomu rentgenovému snímku u lékaře. Jenže…

 

Shanon má strach, prý protože studuje zdravotnický obor. Její kamarád Brandon se bojí méně, prý protože je historik, intelektuál, a zdraví své tělesné schránky řeší méně už z principu. Ačkoli se to nesmí (stejně jako je zakázáno jíst a pít mimo auto) on i náš průvodce Denis každou chvíli vesele pokuřují. V tom by jim maska jen překážela.

 

A já si funím ve svém respirátoru s uhlíkovým filtrem a vzpomínám na chvíle strávené v docela jiné masce, před dvaceti lety. Tehdy jsem coby žákyně druhé třídy základní školy zapáleně diskutovala se spolužáky nad hromadou plynových masek, zda je lepší, rozumějte hezčí, ta s chobotem nebo ta bez chobotu. Podle nafasovaného modelu se třída rozdělila na slony a medvědy. Poté jsme, jak se mlhavě pamatuji, nacvičovali jakési akční kreace s igelitovými pytlíky na rukou a úprk do krytu. „Paní učitelko, co bychom dělali, kdyby začala ta jaderná válka?“ „Běželi bychom se schovat do metra.“ Dlouho jsem pak usínala s představou, jak si v rychlosti balím hračky a spolu s rodiči utíkám do stanice metra Dejvická. Přitom už dva roky byl součástí našich životů stín Černobylu. Dvě exploze čtvrtého reaktoru zvládly vymrštit do atmosféry spad, který se co do radioaktivity rovnal několika stovkám Hirošim a Nagasaki. Celé se to nakonec obešlo bez pompy obávaného atomového hřibu. Sašovi, ukrajinskému novináři, bylo tehdy deset let a žil v Pripjati. Dva dny před výbuchem absolvoval branné cvičení. Když ale na jeho rodné město dopadla smrtící sprcha, nikdo z  50 tisíc obyvatel žádnou masku neměl ani se nestačil schovat do žádného krytu. Oficiálně se nic nestalo. K evakuaci daly sovětské úřady pokyn až za dva dny.

 

Oficiální údaje MAAE o havárii v Černobylu hovoří o desítkách přímých a několika tisících nepřímých obětí. Někteří lékaři a vědci naopak odhadují počet mrtvých na statisíce a počet všech obětí v řádu milionů. Teprve teď, po 24 letech, kdy přichází generace černobylských dětí do plodného věku, se ukazuje, jaké následky exploze může mít radioaktivní zamoření na lidskou populaci. O výletě do Zóny, o životě mladých lidí v jejím stínu a o „Republice Černobyl“ budu vyprávět v čísle 19.

Lucie Tomanová


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama