Největší pohřby v historii | Reflex.cz
reklama
nahoru

Největší pohřby v historii

Jan Jandourek19. dubna 2010 • 06:00
Největší pohřby v historii
Pohřeb papeže Jana Pavla II.
• foto: 
profimedia.com

Pohřby prý bývají upřímnější než svatby, tvrdí jedno úsloví. Záleží samozřejmě na tom, jaké pohřby máte na mysli. Během posledního století jsme byli svědky tak mohutných posledních rozloučení, že o upřímnosti citů všech zúčastněných lze někdy pochybovat. Zvláštní kapitolu tvoří pochopitelně pohřby potentátů různých totalitních a autoritářských režimů.

reklama

 

Již Leninův pohřeb byl demonstrací nové sovětské moci. Není žádné tajemství, že Lenin byl v posledních letech života držen v ústraní a v době své vážné nemoci už se o plné převzetí staral Josif Vissarionovič Stalin. Když Lenin zemřel, jeho tělo bylo vystaveno a později balzamováno a vystaveno trvale. Sovětští vůdci se tak přitom postavili proti samotnému Leninovu přání, protože Lenin chtěl být pochován do země. Proti byla i Leninova žena Naděžda Krupská. Stalin však chtěl z propagandistických důvodů zavést kult Leninovy osobnosti a k udržení pocitu, že Lenin je „věčně živý“ se ostatky hodily.

LeninLenin

Leninův pohřeb byl naplánován do nejmenších podrobností. Tělo bylo přivezeno vlakem a neseno Moskvou. Nad rakví řečnili mimo jiné Zinovjev, Bucharin a Stalin. Jeden hodnostář se nechal slyšet, že Lenin byl prorok a spasitel. Lev Trocký, později zavržený revoluční činitel,  na pohřbu chyběl, protože Stalin mu telegramem schválně oznámil chybné datum akce. Jednalo se o zjevnou mocenskou intriku.

Dlouho se věřilo, že balzamování proběhlo zdařile, ale ve 40. letech se ukázalo, že sovětští vědci nebyli až tak úspěšní. Možná jim v roce 1924 pomohlo i to, že v době pohřbu panovaly v zemi velké mrazy, které z počátku pomohly více, než údajná zázračná směs. Stalin přikázal udržet Lenina pohromadě za každou cenu, což se snad podařilo. Že je Leninova památka vskutku drahá je patrné i z toho, že udržovat mauzoleum v chodu prý stojí kolem jeden a půl milionu dolarů ročně. Od roku 1991 se o to stará soukromý fond.

 

Podobný osud jako Lenin měl čínský vůdce Mao Ce-tung. I jeho po smrti a pohřbu na Náměstí Nebeského klidu v roce 1976 balzamovali, ačkoli on sám chtěl být spálen a v roce 1956 podepsal směrnici, že všichni vysocí hodnostáři mají být po smrti spáleni.

 

I pohřeb samotného Stalina v roce 1953 byl velkolepý. Jak ukazuje dobový film, střílelo se z děl, lokomotivy houkaly, vedle rudé rakve rudé polštářky s vyznamenáními, která by jinak co do množství vystačila pro celý oddíl státníků. Ženy v šátcích pláčí, Stalinovy portréty přes celá průčelí domů. Nad zesnulým řečnil pověstný Berija, kterého pak zanedlouho spolusoudruzi zatkli a popravili.

 

Jaké byly vlastně největší pohřby v dějinách, přinejmenším pokud jde o počty účastníků?

 

Poněkud překvapením zřejmě bude, že tím nejmasovějším rozloučením byl zřejmě v roce 1969 pohřeb Kondžívarama Annaduraie, který byl předsedou vlády indického svazového státu Tamilnád. Kdo u nás zná toto jméno? Asi nikdo. V Indii byl nicméně oblíbeným spisovatelem v tamilštině.

Kondžívarama AnnaduraiKondžívarama Annadurai

 

 

Deset milionů lidí prý přišlo na pohřeb vůdce íránské islámské revoluce ajatolláha Chomejního. To bylo v Teheránu v červnu 1989. Podle svědectví účastníků, tvořili truchlící celé černé moře táhnoucí se na kilometry daleko. Lidé zpívali a značné horko jim působilo velké utrpení, takže musely přijet hasičské vozy a kropit zástupy vodou. Pohřeb se ani nemohl uskutečnit najednou, protože davy se pokusily zmocnit Chomejního dřevěné rakve, aby získaly aspoň nějaké ostatky. Na druhý pokus už byly úřady lépe připravené a rakev byla z kovu. Dav se s vůdcem loučil tak intenzivně, že někteří lidé přišli o život a další utrpěli zranění.

ajatolláh Chomejníajatolláh Chomejní

 

 

V živé paměti je ještě pohřeb papeže Jana Pavla II. Na svatopetrské náměstí se v dubnu 2005 sice vešlo „jen“ kolem 300 tisíc lidí, ale asi čtyři miliony dalších se účastnily v Římě u velkoplošných obrazovek. Mnoho jich přijelo pochopitelně z papežova rodného Polska. Řím měl jako centrum někdejší říše a později papežství odvěké zkušenosti s obrovskými davy, například během takzvaných Svatých roků, které se konají jednou za desítky let, ale pověstná italská „schopnost“ organizovat a to, že všichni měli přijít během tak krátké doby, budily obavy. Nakonec se díky ukázněnosti poutníků vše odehrálo v klidu.

Pohřeb papeže Jana Pavla II.Pohřeb papeže Jana Pavla II.

Během obřadu na náměstí se odehrála scéna, která nemohla být připravena. Na papežově rakvi, která od doby jeho předchůdce Pavla VI. (zemřel 1978)ležela na zemi bez honosného katafalku, byla umístěna bohoslužebná kniha. Při zádušní mši si vítr pohrával s jejími listy. V pravé poledne vítr knihu před očima přítomných zavřel.

 

Stejný počet lidí, kolem čtyř milionů, se přišel roku 1970 rozloučit s egyptským prezidentem Gamálem Násirem. Tento pohřeb si kvůli běsnění davů vyžádal mrtvé a zraněné mezi účastníky. Průvod byl dlouhý deset kilometrů. Dav obklopil rakev a volal: „Není Boha, kromě Alláha a Násir je Bohem milovaný. Každý z nás je Násir!“ Hosté, jako třeba sovětský předseda vlády Alexej Kosygin a etiopský císař Haile Selassie museli být kvůli bezpečnosti evakuováni.

Gamál NásirGamál Násir

 

 

Další smuteční akty již počty účastníků zaostávají. S prezidentem Johnem Kennedym se v roce 1963 loučilo asi 800 tisíc lidí, s princeznou Dianou (1997) kolem milionu.

 

K nezapomenutelným patřily pohřby posledních sovětských představitelů. Především moment z pohřbu Leonida Brežněva (1982), kdy u hrobu – jak to mohli vidět především ti, kdo sledovali přímý přenos – rakev mužům vyklouzla z rukou a zřítila se se slyšitelným bouchnutím do hrobu. Zlí jazykové pak tomu bouchnutí říkali „rána z jistoty“, někteří komunisté trapas maskovali vysvětlováním, že šlo prý o čestnou salvu. Další pohřby Jurije Andropova (1984) a Konstantina Černěnka (1985) probíhaly již vzorně, co nebylo předem plánované byla tato poněkud trapná série úmrtí postarších stranických vůdců. O to větší pompa se odehrávala v ulicích Moskvy. Nekonečný průvod, polštářky s vyznamenáními, věnce nesené v takovém počtu a takových rozměrů, že všechno poněkud připomínalo pochodující les. Nevypadlo to jako scéna ze země, která vysílá kosmonauty do vesmíru, spíše jako výjev z nějaké ponuré orientální despocie.

 

 

Vnější okázalé kulisy pochopitelně neznamenají, že mnozí účastníci své slzy nemyslí upřímně. Plakalo se na pohřbu Eduarda Beneše i Ludvíka Svobody, Evity, Elvise, Michaela Jacksona. Někteří pláčí nad skonem svých idolů, někteří nad sebou a svým vlastním dojetím. Jisté je, že ani milionové zástupy nic nemění nad údělem každého člověka: „prach jsi a v prach se obrátíš“. Na tom nakonec nic nezmění ani sebelepší mauzoleum.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama