Víra ve Stvořitele: Racionální postoj? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Víra ve Stvořitele: Racionální postoj?

Jiří X. Doležal 1. dubna 2010 • 06:00
Víra ve Stvořitele: Racionální postoj?
Lidská buňka
• foto: 
archív

Současná věda ví o vzniku života velmi málo a experimentálně není schopna v té věci prokázat prakticky nic. Takže chceme-li zůstat nevěřícími, musíme osudově věřit v Náhodu.

reklama

Byl vhlký deštivý večer, nebylo co dělat, tak jsem vložil do šachty počítače nové DVD s filmem Vznik života od BBC. „Uvidíme, na co věda od mých studií přišla, mě ještě na škole učili Oparina!“ posteskl jsem si a stiskl play. Po hodině a půl sledování filmu panovalo v místnosti hrobové ticho, dokud ho moje drahá neproťala útěšným: „Oni toho asi moc nevědí, co...“ V celém tom filmu totiž byla o vzniku života jedna jediná věta, totiž ta, že pravděpodobně vznikl někde jinde a přiletěl sem kosmickým prostorem. Tedy - ještě méně, než nás učili ve škole... Vrtalo mi to hlavou, a pak se mi s tím najednou spojilo, že celá řada předních vědců  - geologů a paleontologů - je věřících. Jak to?

 

Co nás učili

Ten večer jsem pojal záměr napsat do Reflexu sumář poznání o vzniku fenomenu jménem život na této planetě, a začal jsem shromažďovat podklady. První z teorií, ta, o které byl film BBC, je teorie panspermie, která hlásá, že na Zemi život přiletěl z vesmíru. Že zde na planetě nebylo dost času na jeho vznik. Tahle teorie se však s okouzlující nonšalancí nevěnuje tomu, jak život vznikl tam někde, kde podle nich vznikl, takže problém jen odsouvá.

Další teorie jsou kreacionistické - ty říkají, že život byl stvořen Bohem či prostě nějakou entitou, kterou neznáme a která nás převyšuje, umí víc než my, a zažehnout jiskru života je pro něj snadné. Tyto teorie mají slabinu - musíme do nich zavést proměnnou (Boha), o které nevíme a nemáme nejmenší důkazy, že existuje.

Konečně třetí skupina teorií jsou teorie abiotického vzniku, tedy teorie tvrdící, že život vznikl sám. Ty můžeme rozdělit podle detailů, ve kterých se liší v pohledu na to, jak ke vzniku života došlo (Oparin například považoval za prvotní bílkoviny, jiní autoři nukleové kyseliny, jiní zase předpokládají společný vznik bílkovin i nukleových kyselin), ale všechny v jádru tvrdí to samé: Že se život z neživé hmoty ukvrdlal sám.

Že z neživé hmoty, mixu těch prvků, které předpokládáme v praatmosféře Země, vznikají působením fyzikálních a chemických faktorů - teplota, elektrické výboje, vysoký tlak, oxidace a podobně - „organické“ látky, to umíme ověřit experimentálně. Z nich pak mohou vznikat i polymery, základy bílkovin i nukleových kyselin. Aby život vznikl, musel by se pak z těch polymerů nějak náhodně ukvrdklat útvar, který by měl schopnost autoreplikace, množení.  Pak - nebo současně - by se nějak obalil membránou a začal by přijímat jednoduché organické látky, které by rozkládal a z toho získával energii. Začal by přijímat potravu. Tím snad bylo umožněno uchovávat a postupně obohacovat informace  o podmínkách své existence. Za určitých podmínek může nukleová kyselina RNA sloužit nejen jako nositel (množení) informace, ale může působit i jako enzym (rozkládat organické sloučeniny a získávat z toho energii, tak činí RNA v ribozymech). To snad mohlo být základem, prapočátkem genetického kódu a pak i života samého.

Tahle neumělá sumarizace současných poznatků o vzniku života je nejen hodně neuspokojivá, ale především - žádá po nás, abychom připustili náhodné ukvrdlání nesmírně složité struktury - a tomu těžko věřit. Výhodou současných vědeckých hypotéz vzniku života však je, že nezavádějí žádnou hypotetickou proměnnou typu Bůh, o které nevíme, zda existuje.

 

Věřící

Jak je možné, že někdo, kdo je od mládí školen v ťukání geologickým kladívkem, v rozeznávání stáří sedimentů, které v souladu s evolucí sedimentovaly třeba před půl miliardou let, a v hledání zbytků živočichů vymřelých před stovkami milionů roků, věří v Boha? Vždyť takový člověk přece dobře vidí, jak je vývoj Země představitelný i bez jeho působení, bez Božího zásahu? Doktor Petr Budil je špičkový paleontolog, a charakterizuje se jako „opatrný abiotik“.

„Otázka vzniku života věřící i „nevěřící“ vědce naplňuje pokorou a i svobodou, ke které jsme jako věřící povoláni. Vcelku je jedno, jestli se život vyvinul zcela samovolně, jestli jeho vynoření patří k obecným zákonitostem vývoje hmoty (a je tedy opakovatelné i na jiných planetách) a nebo zda je sama existence života sice fyzikálně možná, ale velmi nepravděpodobná, na hranici zázraku. Úžasným zázrakem je přece veškerý svět kolem nás!“

Druhým osloveným je vedoucí Správy oblastních geologů České geologické služby doktor Jan Čurda, kterého znám téměř celý svůj život. Vysvětluje, že byl k víře veden od dětství, dokonce ministroval, a že tedy nemůže říct, že by jej studium geologie k Bohu přivedlo. Veškeré odborné vzdělání, které na Přírodovědecké fakultě získal, jej však nijak od víry neodvrátilo. „Nejen stran vzniku života, ale i stran vzniku našeho vesmíru samotného se dostáváme někam, kde už nevystačíme s naší lidskou představivostí. Vše, co jsme se o tom ve škole učili, jsou spíše otazníky než vykřičníky, a s vírou v Boha to jde sloučit velmi snadno.“

 

Frozen accident

Když jde o Pravdu, jde věřící za knězem, nevěřící za expředsedou Akademie věd České republiky profesorem Václavem Pačesem. A ptám se, jak je možné, že se zatím nepodařilo - když vznikl sám - život zažehnout v laboratorních podmínkách:

„Obtížnost experimentálně vysvětlit vznik života je dána mimo jiné dlouhou dobou, kterou vyžadovaly složité reakce, o nichž předpokládáme, že k nim muselo při vzniku života dojít. Tuto dlouhou časovou škálu nemůžeme v experimentech realizovat.“

Je, přestože to výslovně nezdůrazní, zjevně na straně abiotiků, to jest těch, kteří věří, že život vznikl sám. Ale rozhodně není kategorický:

„Žádná hypotéza nevysvětluje problém duality, tedy jak vznikl současný život založený tak zásadně na souhře informačních (nukleové kyseliny) a funkčních (enzymy) molekul. Přesto všechno je zřejmé, že se daří postupně a po malých krůčcích ozřejmovat základní kroky vzniku života na Zemi, a to v souladu s přírodními zákony. Bude ale ještě třeba mnoha experimentů, než se dobereme něčeho konkrétnějšího.“

Když se ptám, jak je starý život, najednou se pan profesor od filosofujícího vědce změní na encyklopedický slovník - v této otázce má zřejmě věda skutečně jasno:

„Úvahy Eigena a nezávisle Fitche a Uppera o stáří genetického kódu, založené na analýze nukleotidových sekvencí molekul tRNA, vedou k velmi přijatelnému závěru, že genetický kód není starší než 3.8 miliard let, a že tedy mohl vzniknout na Zemi, a to nedlouho po jejím vytvoření, ale už v době, kdy podmínky byly vhodné pro vznik života. Znamená to, že přinejmenším úvahy o době vzniku života jsou založeny na analýze dostupných experimentálních dat.“

Já ale stále nevěřím, stále je mi ta strašlivá náhodnost možnosti vzniku RNA kvrdláním těžko přijatelná, a pan profesor mi dá jako záchranný pás příklad: Ano, vznik života je zcela nepravděpodobný, a je přirovnáván k tomu, že hrnec vody postavený na horkou plotnu zmrzne. Při varu totiž skutečně na malé okamžiky a v omezeném prostoru náhodným kvrdláním molekul k takové molekulární struktuře, jakou má led - a život nastal v momentě, kdy by stejnou molekulární polohu zaujaly všechny molekuly vody v celém hrnci. Říká se tomu frozen accident. Poděkuji za trpělivost a jdu, se zmatkem v hlavě, domů. Zmrzlá voda na plotně, jo?

 

Na jednom místě?

Když jsem měl nabraný materiál, ubalil jsem si jointa a začal nad tím přemýšlet, protože se mi něco strašně nezdálo, a já nevěděl co. Až po několika měsících se mi rozbřesklo: pokud by platila libovolná z abiotických hypotéz, muselo by zároveň platit, že ve svém počátku měl život zásadně jiné vlastnosti, než má dnes.

Jak je známo z biologie, pro zachování druhu živočicha (a první organismy nejspíše byly „živočichy“, totiž byly heterotrofní - energii pravděpodobně získávaly rozkladem složitějších látek, syntetizovat se naučily až později, až dospěly k fotosyntéze) , nemá-li se jednat o umělý odchov plně v péči a režii člověka jako u syrského křečka či koně Przewalského, nestačí jeden (u dvoupohlavních pak dva) jedinci. Je potřeba nějaké minimální populace, u velkých, složitých, vysoce strukturovaných druhů to bývá skupina až desítky jedinců, u méně strukturovaných, malých a mnohem křehčích organismů, včetně těch nejpodobnějším jedněm z prvních živých na naší planetě - sinicím - pak to jsou tisíce, ale spíše desetitisíce či miliony jedinců.

Pokud klesne populace pod hraniční mez, druh nezadržitelně vymírá. To platí pro všechny živé, pro toho prvního živého to však platit nemohlo, vznikl-li samovolně. Protože když už připustíme náhodu, že se ten život v jednom okamžiku náhodně ukvrdlá, tam bychom museli ještě předpokládat, že stejně božskou náhodou ta jedna jediná buňka v krajně nepříznivém prostředí mladé planety přežije a expanduje natolik, že zamoří životem celou planetu, celou biosféru. Přežije všechny pohromy, planetární kolapsy, dopady asteroidů a všechny ty libosti, které Zemi provázely před dvěma a třemi miliardami let. Přežití a rozvoj z jedné jediné náhodné kombinace polymerů do celoplanetárního jevu de facto odporuje přírodním zákonům, jaké dnes, na planetě už vychladlé a stabilizované, a tudíž mnohem k životu příznivější, platí.

Petr Budil za vědeckou obec k mým teoriím dodává:

„Je to příliš veliké zjednodušení, praživot zřejmě nevznikl náhodným objevením se jednoho životaschopného „jedince“, ale spíše menších izolovaných skupin (mikroskopických?) struktur více či méně schopných některé ze základních vlastností života plnit – možná nejdříve „náhodné reprodukce“ (=RNA svět), později i proteosyntézy. Je téměř jisté, že „úmrtnost“ těchto praorganismů musela být nesmírná, ale taky třeba není vyloučeno, že úspěšných forem, které okamžitě začaly podléhat selekci, co se týče účelnosti využití zdrojů (=organických látek), mohlo být víc. Možná víc, než jsme schopni si připustit. Prof. Pačesovi samozřejmě nevidím do hlavy, ale jsem si jist, že ani on svým vysvětlením taky nemínil náhodný vznik jednoho jedince.“

 

Vzpoura proti entropii

Pokud se podíváme na život jako fenomen, možná si povšimneme, že má jednu zásadní vlastnost odlišnou od vší neživé hmoty, od všeho neživého světa. Je známo, že všecho v tomto časoprostoru, celý fyzikální svět, degeneruje, struktury zanikají a entropie, míra neuspořádanosti systému, narůstá. I v čistě fyzikálním světě existují procesy proti entropii - narůstají krystaly, v atmosféře vhodných anorganických látek při elektrických výbojích vznikají složité monomery a snad i první polymery. Je to však strukturace zanedbatelná, bez nějakých kvalitativních skoků. Jinak v celém známém vesmíru převládá rozpad struktur a nárůst entropie. Život naproti tomu strukturuje, je něčím, co z chaosu anorganických látek staví složité bílkoviny, z nich nervová vlákna a z nich nejsložitěji strukturovanou hmotu ve známém vesmíru, lidský mozek, který prostřednictvím lidských rukou a umu dokáže masivně strukturovat i neživou hmotu a přetvářet celou planetu. Život je jediná masivní vzpoura proti entropii v našem vesmíru,  takže působí, jakoby skutečně byl fenomenem pocházejícím odněkud odjinud.

Výrok opět očima vědeckého oponenta dr. Budila:

„Život jako celek opravdu jde proti entropii. Zahraju-li si na Chardina, vyvíjí se až do vzniku celoplanetárních organizovaných struktur – včetně lidstva (skupinky – státy – globální společnost s internetem jako jistou analogií „nervové soustavy“. To ale třeba hvězdy v okamžiku svého vzniku dělají taky (chaotický oblak prachu a plynu – strukturovaný oblak – protohvězda, hvězda ze svou velmi komplikovanou vnitřní strukturou umožňující zažehnout termonukleární reakci atd..). Nebo Vámi zmiňované krystaly při svém vzniku. Jde o to, že život je vždy pouze lokálním potlačením entropie. Velký dynamický, otevřený systém připouští fluktuace a „cesty proti proudu“. Pokud vezmete Sluneční soustavu jako jednotku, tak navzdory veškerým snahám života se v ní entropie od jejího vzniku (kdy výrazně poklesla) postupně zase stále zvětšuje, úměrně tomu, jak postupně uniká energie ze Slunce a to stárne (a hroutí se jeho vnitřní organizace). Život skrze rostliny jen tuto unikající sluneční energii částečně zachycuje a její pouhý zlomek využívá pro lokální snižování entropie tam, kde se právě nachází. Život za to vděčí jedné své vlastnosti – je to systém s pamětí (=každý nový krok je přímo podmíněn kroky předcházejícími, cesty zpět v podstatě není, získanou vlastnost může ve svém genetickém kódu různými způsoby potlačit, ale někde se tam stále skrývá, pokud nedojde k jejímu vystřižení či nabourání). Jak se živému organismu jednou podaří úspěšně skládat z organických molekul ještě složitější organické molekuly dohromady lépe, než jeho konkurenti, dělá to tak dlouho (byť třeba i v evolucí modifikované podobě) dokud nevymře. Jak se jednou naučí za přílivu sluneční energie z CO2 a vody vytvářet cukry a je to výhoda pro úspěšnější reprodukci, dělá to také tak. Jak ale živý organismus zemře, lokální míra entropie opět narůstá jako by se nechumelilo (pokud jeho produkty nevyužije jako své zdroje nějaký jiný živý organismus, což se často děje). “

Když jsem dal všechny tyhle údaje dohromady, tak mi prostě, i když jsem k tomu nebyl vychován, a i když to nijak nezměnilo můj náhled na realitu, nezbylo než na základě svého racia začít věřit ve Stvořitele. Připustit, že někdo dá na horkou plotnu hrnec vody, ona tam zmrzne a zmrzlá zůstane, je pro psychiku totiž těžší než připustit, že existuje něco vyššího, co nemůžeme chápat, něco nad tímto časoprostorem, co sem prostě před čtyřmi miliardami let prsklo řetězec DNA a těď už to jen (možná) kouká, jak ten experiment dopadne.

Oponent Petr Budil dodává:

„OK, podle mého soudu jde ale jen o to, že život je vlastně oportunistou plující proti proudu, využívající „drobných“ fluktuací v tak obrovském systému s neustále rostoucí entropií (=vesmír), že vlastně může být leckde i docela pravděpodobný, jakkoli je bezesporu unikátní.

 

Jiří X. Doležal

Jiří X. Doležal


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama