Proč člověk tak rád chodí na výlety do přírody? Kromě jiného proto, že v přírodě je obvykle docela ticho. Dnešní městský člověk je denodenně vystaven hluku, když jste ale v lese, na lukách nebo polích, obvykle slyšíte jen přírodní, neagresivní zvuky. Zpívající ptáky, šumící les, ševelící vítr, tekoucí vodu...
Ačkoli asi každého štve reklamní „vizuální smog“ podél českých silnic a dálnic, jsou obří bilboardy méně iritujícím faktorem ve srovnání s tím, když musíte například poslouchat při jízdě autem nějaké fajn-stylové-zábavné komerční rádio. Zkuste také někdy při sledování televizních reklam vypnout zvuk a jen se dívat. Zjistíte, že věčně obtěžující spoty náhle ztrácejí velkou část své agresivity a vlezlosti.
Před pár dny jsem si to, jak dokáže být zvuk irutující, uvědomil v situaci vcelku zvláštní. Jezdil jsem totiž na sedačkové lanovce v Orlických horách. Lanovka jela nahoru zhruba osm minut, okolní stromy měly nádhernou zimní pokrývku, silnou sněhovou i jemné ojínění. Vizuálně to působilo velice klidně, „tiše“. Ve skutečnosti ale na lanovce žádné ticho nepanovalo, protože na celý les vůkol hrálo právě to zábavné rádio.
Na každém mohutném sloupu lanovky byly dva ampliónky. Jsou tam hlavně z bezpečnostních důvodů, obsluha lanovky může cestující informovat v případě, když se něco děje. Jenže to se stává málokdy. Takže proč amplióny nevyužít, když už tam jsou? Stačí do nich pustit rádio a už se řine nekonečný proud zábavy, muziky a informací.
Možná to některým lidem, kteří se na lanovce bojí jezdit, připadá jako dobrý nápad. Možná je zvuky zbaví pocitu strachu. Ale spíš bych řekl, že si majitel areálu myslí, že takhle se budou lidé víc bavit. A je i možné, že areál má s rádiem dohodou, že oni budou pouštět rádio (před kterým není z lanovky úniku) a rádio pak bude areálu dělat zadarmo reklamu.
V každém případě ten kontrast tiché přírody a v ní křičího a hrajícího rádia byl výmluvný. Jízda lanovkou mohla být pěkným zážitkem, ale změnila se v cosi otravného, obtížného.
Naštěstí jsem si druhý den užil skutečné zimní tiché pohody. Vysvitlo slunce, ozářilo krajinu pod Orlickými horami a také všechna pole zakrytá sněhem. Sněhová krusta byla natolik silná, že udržela pěšího chodce, sníh se nebořil. Za takové situace si člověk může chodit po poli, kudy se mu zachce, jakýmkoli směrem. Potkal jsem cestou taky jednoho lyžaře-běžkaře. I on si užíval tu prostorovou volnost, nebyl odsouzen k jízdě ve stopě.
A samozřejmě tu všude panovalo krásné ticho. Jenom ptáci zpívali. Že by jaro?
