Češi a Rakušané mají překvapivě mnoho společného. Plyne to z historie i našich povah. Víte, co je to „Der Selbstmord als soziale Massenerscheinung der Gegenwart“? Známá habilitační práce známého muže na Vídeňské univerzitě, která vyšla v němčině v roce 1881. Proslavila ho v mnoha zemích a analyzovala neblahý trend tehdejší doby – stoupající počet sebevražd.
V češtině vyšla až v roce 1904 pod názvem „Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty“. Tím mužem byl první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk, jenž v „nenáviděném“ Rakousku žil, studoval, pracoval i užíval si mnoho let.
Víte, odkud původně pocházela rodina významného rakouského politika Bruna Kreiského (ten byl u našich jižních sousedů kancléřem v letech 1970 až 1983)? Z jihomoravských Dolních Kounic.
A konečně, víte, kdo je podle všeho „duchovním otcem“ Wiener Schnitzelu (vídeňského řízku), ve světě nejznámějšího a nejslavnějšího rakouského jídla? I to byl podle legendy Čech. Nevěříte?
Češi a Rakušané toho mají společného mnoho, dějiny nás svázaly dohromady i tehdy, když si to jedna či druhá strana nepřála. A vlastně je tomu tak do dnešních dní.
Ovšem doby, kdy skoro pětinu všeho obyvatelstva Vídně, tehdy hlavního města Rakouska-Uherska, tvořil český živel, jsou nenávratně pryč. V roce 1900 žilo ve Vídni, která měla kolem 1,6 miliónu obyvatel, až 300 tisíc lidí z českých a moravských regionů (odhady se značně liší, tenhle je nejvyšší). Byly mezi nimi kuchařky, služky, řemeslníci, ale i mnoho studentů či význačných osobností politického, kulturního, společenského a vědeckého života.
Například už císař Josef II. (1741–1790) se naučil česky, přestože paradoxně v rámci snah o centralizaci říše prosazoval jako jednotný jazyk němčinu.
Dnes jsou to už všechno jen vzpomínky a historické exkurze, i když mnoho společného nám zůstalo a v našich genech i zůstane.Podívejme se tedy na několik věcí, jež mají (někdy je to až překvapivé) Češi a Rakušané společné.
Řízek
Slyším, namítnete, že klasický vídeňský řízek (Wiener Schnitzel) je z telecího masa a ten náš „klasický“ naopak z vepřového (pro někoho v současnosti ovšem často z kuřecího). Shodneme se ale určitě na jednom – řízek je základem kuchyně obou zemí. Ten vídeňský má dokonce tak dobrou pověst, že ho znají i v Japonsku, Austrálii, Jižní Africe či Americe.
Přitom podle legendy je jeho „duchovním otcem a propagátorem“ slavný Čech — Jan Josef Václav Antonín František Karel hrabě Radecký z Radče, narozený na zámku v Třebnici. Radecký, český šlechtic a rakouský maršál (krásné spojení, že?), je považován za jednoho z nejlepších světových vojevůdců 19. století. Byl to však také gurmet, který miloval dobré jídlo.
Podle legendy popsal maršál Radecký v jednom dopise císaři Františku Josefovi I. jídlo známé pod jménem „cotoletta milanese“, jež ochutnal v Benátkách. Byla to kotleta obalovaná ve směsi strouhanky a parmazánu. Jenže když to císařský kuchař zkoušel, tak neměl k dispozici parmazán, nahradil proto sýr moukou a vejcem a vynalezl vídeňský řízek. No, zní to trochu jako z Cimrmana, ale slavný řízek byl na světě a údajně za ním stojí český šlechtic Radecký.
Kuchyně obecně
Česká a rakouská kuchyně se samozřejmě po staletí vzájemně silně ovlivňovaly. Tady si dovolím malou odbočku – všimli jste si, že v posledních desetiletích tomu už tak není? Místo toho se objevují všude kulinářské vlivy italské, francouzské, či dokonce ty z různých zemí Asie. Když se ale vrátíme k podstatě tématu, tak obrovský vliv na rakouské jídlo měly tisíce českých a moravských kuchařek a hospodyň, jež kdysi pracovaly ve Vídni.
Jak samotní Rakušané říkají, historické spojení není dodnes zřejmé jen v jídlech samotných (tradiční buchty a koláče, rakouský gastronomický hit jménem povidlové taštičky a české knedlíky), ale i v jejich pojmenováních. Proto máme povidla a u sousedů Powidl, rybíz či Ribisel, meruňky a Marillen, křen a Kren. A fungovalo to na obě strany. V minulosti existoval známý rakouský výrobce oplatek, firma Pischinger. V Česku se podle jejich výrobků stalo druhové pojmenování takřka libovolné oplatky — „pišingr“. Pokračovat můžeme v tomto směru dlouho.
Ikoničtí zpěváci
Více ne 50 let obrovská popularita, postavení celebrity a ikony, kterou znají naprosto všichni a vůbec nejvýznamnější zpěváci populární hudby ve svých zemích. To je český „Mistr“ Karel Gott (75) a Udo Jürgens (30. 9. 1934–21. 12. 2014), narozený v rakouském Klagenfurtu (Celovci). Je to už poněkud zapomenuto, ale tito dva muži mají hodně společného.Není prakticky nikdo v obou našich zemích, kdo by je neznal. Bez ohledu na to, zda poslouchá jejich písničky. Je to mimořádně neobvyklé a podle všeho v budoucnosti jen těžko překonatelné.
Karla Gotta dobře známe, podívejme se proto na Jürgense. Jeho první hit Jenny se objevil v roce 1959 a okamžitě obsadil první příčky německé i rakouské hitparády. Něco neuvěřitelného se mu podařilo na koncertu ve Vídni v roce 1992 – přišlo 220 000 diváků! „Kdo z vás to má?“ jak by asi k takovému číslu dodal Jiří Paroubek.
Udo Jürgens složil více než 900 písní a prodal okolo 105 miliónů nosičů, čímž se zařadil mezi nejúspěšnější světové hudebníky. A co má bezprostředně společného s Českem a Gottem? V roce 1967 si zahrál sám sebe v prvním dílu seriálu Československé televize Píseň pro Rudolfa III. Mimochodem — pro seriál také později vznikla píseň Modlitba pro Martu (nazpívaná Martou Kubišovou), jež se stala symbolem odporu proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy.V roce 1967 složil Jürgens píseň Tausend Fenster pro mezinárodní hudební soutěž Velká cena Eurovize. Interpretem jeho skladby na této soutěži byl – Karel Gott.
Filmové hvězdy v Americe
Zřejmě málokteré dvě ikony světového filmu mohou být ve své tvorbě tak rozdílné jako rodilý Rakušan Arnold Schwarzenegger a český režisér Miloš Forman. Oba jsou ale hvězdami světového filmu, oba odešli do USA v roce 1968, aby mohli pokračovat ve své kariéře (Arnold ovšem tehdy v naprosto neuměleckém oboru kulturistika). Oba pak dostali americké občanství. Oba okouzlili diváky – jeden jako hvězda akčních filmů (Terminátor a Barbar Conan), druhý vysoce ceněnými uměleckými díly (například Přelet přes kukaččí hnízdo či Amadeus).
Srovnávat Schwarzeneggera (ten se pak dokonce stal i guvernérem Kalifornie) a Formana může být jako pokus dát dohromady oheň a vodu, ale dá se tvrdit, že kdyby první zůstal v provinčním Rakousku a druhý v komunistickém Československu, tak by se rozhodně v Hollywoodu neprosadili. V tom jsou si podobní. Ale kdo z nich je úspěšnější a slavnější? To musí rozsoudit diváci.
Lyžování
Pokud budete hledat národy, jejichž téměř všichni příslušníci alespoň někdy stáli na lyžích a milióny lidí umějí dokonce dobře lyžovat, tak právě Češi a Rakušané jsou si podobní. Konkurovat jim v tomto směru mohou na světě snad jen Švýcaři.Rakušané se vzhledem ke svým Alpám prosazují více ve sjezdovém lyžování, Češi někdy na běžkách. Ale pozoruhodná masová láska a dobrý vztah k lyžování jsou i z celosvětového pohledu ojedinělé.
Úchylka na tituly
Pane doktore sem, pane doktore tam. Pane inženýre sem, pane inženýre sem. Ano, Rakušané a Češi si potrpí na tituly jako nikdo. Hraničí to až s úchylkou. Malé národy, jejichž obyvatelé se kdysi, v době průmyslové revoluce, začali stěhovat z venkova do měst, si zakládali (a stále určitým způsobem zakládají, i když některé horší vzdělávací instituce to důsledně devalvují) na lidech, kteří se honosili nějakým titulem před jménem. To už něco znamenalo!
Dodnes někteří Češi a Rakušané používají i při obyčejném představování (i když nejde o pracovní záležitosti) tituly. Například „doktor Novák“ nebo „inženýr Gothart“. Pro některé lidi ve světě to zní směšně, jako kdyby část Čechů a Rakušanů neměla křestní jména. Naštěstí tato neřest ustupuje.
Povaha maloměšťáka
Nadměrné používání titulů však pramení z maloměstské povahy obou národů. Oproti velkým národům (Rusové, Američané, Číňané), jež vzhlížejí k ostatnímu světu často s nepochopitelnou přezíravostí a nadřazeností, my máme naopak ve střední Evropě problém s tím, že všechno kolem je určitým způsobem podezřelé. To je typický projev maloměstské povahy, jenž pořád určitým způsobem přetrvává.
Na jednu stranu to vede k nepěkné vypěstované závisti v podstatě ke všem ostatním, na straně druhé jsou podobné národy přece jenom šetřivější, nerozhazují tolik peníze, jsou opatrnější v životě a vyjadřování, co pak působí, že jsme méně sebevědomí.
V dnešní, zrychlené době však není pro maloměstské povahy moc místa na předních postech ani při správě země, ani při vedení firem.
Vždy za to může někdo jiný
Přestože se Češi a Rakušané nikdy neshodnou například na otázkách kolem Jaderné elektrárny Temelín, tak prakticky u všech problémů si najdou zdůvodnění, „kdo za to může“. Nemusíte ani hádat, ani přemýšlet – většina obyvatel v našich dvou státech si myslí, že za problém může někdo jiný: vláda, strana, soused, šéf, Rus, Američan, prostě někdo…
A tak i dnes v Praze i ve Vídni, v Brně i Klagenfurtu, Ostravě i Salcburku slyšíte často v podstatě totéž. My nic, my muzikanti! Pokud bychom to chtěli parafrázovat, je to pravda – Češi a Rakušané mají v historii mnoho skvělých muzikantů, skladatelů a hudebníků, na počet obyvatel jsme dokonce světovou špičkou.
Závěrem
Přes všechna společně prožitá staletí, utrpení i slasti mnoho Čechů a Rakušanů k sobě ještě cestu nenašlo. Důvodem bývá často jazyková bariéra (mladí lidé v obou zemích upřednostňují angličtinu, ta je paradoxně může spojit), protože jinak máme logicky mnoho společného.
Poslední dva důkazy závěrem.
Na Ústředním vídeňském hřbitově najdete i hroby mnoha Čechů. Z minulosti i z dob nedávných. Je zde pohřben například jeden z nejslavnějších a nejúspěšnějších českých cestovatelů všech dob, Emil Holub.
A pokud by dnešní nejsilnější vládní strana, ČSSD, nahlédla do své historie, tak by zjistila, že založena sice byla 7. dubna 1878 v Praze, ale v roce 1881 přesídlilo její vedení do říšského a rezidenčního města Vídně, kde roku 1902 na Margaretenplatzu získala dům č. 7.
To je ale už minulost, jež se skutečně nevrátí…
