Měla nastartováno na slibnou akademickou dráhu. Výjimečný talent na jazyky, který měla, jí přinesl úspěchy již během studijních let v irském Dublinu. V roce 1936 se ale rozhodla, že smysl její práce musí být jinde. Odjela do Španělska pomáhat uprchlíkům občanské války a později se přesunula do Francie. A tam zachraňovala děti, jež by jinak zemřely v Osvětimi. Představujeme zapomenutou hrdinku Mary Elizabeth Elmesovou.
Když v roce 2002 zemřela 94letá Irka, údajně ani její děti nevěděly, že jejich matka byla hrdinkou druhé světové války a že se díky její nebojácnosti podařilo zachránit stovky dětí židovského původu ze spárů nacistické smrtící mašinérie. Příběh Mary Elizabeth Elmesové vyšel na světlo až po její smrti a do širšího povědomí veřejnosti se na rozdíl od jiných příběhů stále nedostal. Lze ji nazvat „irským Nicholasem Wintonem“ v sukních, protože i ona organizovala záchranu nejmenších obětí nacistické zvůle.
Mary Elizabeth Elmesová se narodila v roce 1908 do lékařské rodiny. S ní žila v irském Dublinu, kde se také stala studentkou Trinity College. Na univerzitě vynikala svým talentem a citem pro jazyky, jež se také intenzívně učila. Jejím zaměřením se stala francouzština a španělština. Elmesová pravidelně vyhrávala jazykové soutěže a univerzitní olympiády. V jejím okolí měli o kariéře mladé Mary jasno – bude akademičkou, zůstane na univerzitě a stane se uznávanou odbornicí ve svém odvětví.
Jenže Mary Elizabeth měla chuť dělat práci, která by byla přímo prospěšná potřebným. Proto v roce 1936 odjela do Španělska a stala se součástí menšího týmu, jenž se staral o uprchlíky a vnitřně vysídlené obyvatele válkou rozvráceného Španělska. Při této činnosti jí pochopitelně dělala výtečnou službu perfektní znalost jazyka, díky níž byla schopna se rychle zorientovat a navázat kontakt s místními. Pomáhala také do těžko dostupných oblastí převážet základní potraviny, léky a další potřeby.
Po okupaci Francie nacistickým Německem v roce 1940 se Mary přesunula do neokupované části Francie. Později se dostala k dalšímu týmu dobrovolníků, který pracoval v internačním táboře na jihu Francie v Rivesaltes (kde dnes stojí velký památník obětem holocaustu). Právě to bylo místo, kam z Francie sváželi Židy, jejichž další zastávkou pak byl osvětimský koncentrační tábor. Do roku 1942 se podařilo zajistit alespoň výjimku pro děti, jež z odvozu do táborů smrti byly vyňaty. V září roku 1942 však vichistická vláda tuto výjimku zrušila, a tak se na třetinu obyvatel tohoto sběrného tábora začala vztahovat také. Do vagónů, které končily až na rampě v Osvětimi, tak začaly být posílány i děti. V roce 1942 se v táboře nacházelo zhruba čtyři tisíce Židů.
Proto se Mary rozhodla jednat – na vlastní pěst a pod hrozbou zatčení začala v táboře organizovat síť pomocníků, kteří se snažili část dětí rozvážet do bezpečí. K rozvozu užívala svůj vlastní náklaďák, jejž také řídila. Podařilo se jich zachránit přes dvě stovky – většinu dětí odvezla k rodinám žijícím hluboko v horách, kde je nacisté nenašli. V roce 1943 ale přišla rána – Mary Elizabeth zatklo gestapo a začalo ji vyšetřovat. Díky irskému „neutrálnímu“ občanství a konexím v USA však na její záchranu začala obrovská intervence, která v podstatě zázrakem vyústila v její propuštění. Mary se poté vrátila ke své původní činnosti a pomáhala dětem dál.
V roce 1947 byla navržena na nejvyšší francouzské státní vyznamenání, jež odmítla. Vdala se za Francouze, porodila dvě děti a usadila se s nimi ve Francii. Říká se, že ani její vlastní děti neznaly její životní příběh, dokud se o něm jeden z jejích spolupracovníků nerozhodl promluvit. Mary, „Winton v sukních“, zemřela ve věku úctyhodných 94 let.
