nahoru

Kybernemoc: Možná až děsivé skutečnosti pro milovníky virtuálního prostoru

Jiří X. Doležal5. července 2017 • 17:00
Ilustrační snímek
Ilustrační snímek
• foto: 
Profimedia.cz

Stejnojmenná kniha od Manfreda Spitzera, autora kultovní Digitální demence, ukazuje první výsledky vědeckých výzkumů vlivu života v kyberprostoru na naše zdraví. Autor je staromilec a morous, nemá rád počítače, takže celkové vyznění knihy je dost pesimistické. Ale i pro milovníky kyberprostoru obsahuje kniha řadu znepokojivých skutečností. Vybrali jsme ty nejzajímavější.

Svět „za obrazovkou“, digitální svět, je zvykem označovat slovem kyberprostor, i když samozřejmě o žádný prostor nejde. Pouze o jeho virtuální model, či spíše odraz. Přesto myšlenkami zabořeni v tomto neexistujícím prostoru trávíme značnou část dne. A byl by zázrak, kdyby přínosy IT technologií a jejich všeobecná dostupnost kromě exploze pozitivních rozšíření lidských možností nepřinesly nic špatného.

Kniha Kybernemoc! se zabývá jednotlivými aspekty negativ částečného bytí v kyberprostoru. Některé jsou všeobecně známé a předvídatelné – třeba možnost permanentního dozoru státu, obrovská exploze šmírování v kyberprostoru, je diskutovaným tématem už léta. Řada jiných škod, které si fixací na svět za obrazovkou způsobujeme, dosud ale známá není. Přitom jsou vcelku závažné a jejich dopady na děti až katastrofické.

Multitasking

Člověk je od přírody stvořen k tomu, aby vykonával několik činností najednou. Třeba (automaticky) kouří, k tomu (na půl ucha) poslouchá rádio, a to vše při víceméně koncentrovaném řízení automobilu. Rozhodně však člověk není stavěn na to, aby četl synchronně dvě knihy a rozuměl textu nebo poslouchal každým uchem jinou přednášku a obě chápal a pamatoval si.

Jedním ze základních problémů, které kyberprostor přinesl, však je požadavek neustálého multitaskingu. Toho, co známe z práce na počítači – i já se při psaní tohoto textu občas kouknu dole vpravo na lištu, jestli nepřišel mail. A občas kouknu nahoru na lištu, abych viděl, jestli nepíše někdo přes Facebook. A nejenže kouknu – pokud někdo píše, tak přepnu z psaní tohoto textu na čtení e-mailu, na vtažení do úplně jiného myšlenkového okruhu, než do kterého jsem vnořen při psaní, a na e-mail odpovím. Nebo ho alespoň smažu. Pak se musím při návratu do textu soustřeďovat, navazovat nit vyprávění a celkově mi samozřejmě to přepínání ztěžuje práci. Protože do dalšího přepnutí mne nutí zazvonění telefonu, pípnutí esemesky, a pokud ho mám zapnutý, i Twitter.

I proto většina mých textů vzniká v noci, kdy lidi neotravujou a já se mohu do psaní vnořit. Když mám psát ve dne, jde to hůř, trvá to třikrát déle a s výsledky bývám (s odstupem) často méně spokojen, než jsem spokojen s výsledky nočního psaní.

Až donedávna byl permanentní multitastking problémem počítačových krys, které sedí u monitorů. Vynález smartphone však tento neduh plně demokratizoval i mezi dělníky a rolníky. Protože všechna ta vyrušení, která donedávna přinášel jen monitor počítače, hrdě převzaly i smartphony a tablety.

Přitom je už řadu let známo, že americké hospodářství ztrácí následkem široce rozšířeného multitaskingu – a tím snižování produktivity práce – až 650 miliard dolarů za rok. O tolik méně pracují lidé permanentně přepínající mezi momentální prací, mailem, SMS, telefonem, Messengerem, sociálními sítěmi, ­­internetem. S rozvojem smartphonů se tedy stal multitasking závažným ekonomickým problémem – ovšem vzhledem k tomu, že se neví, co s tím, nikdo si toho nevšímá a neřeší se to přes obrovské ekonomické ztráty.

Přitom vliv kybernemoci třeba na průběh a efektivitu vzdělávání je enormní. Už je zcela exaktně experimentálně prokázáno, že vědecký text, který čteme v knize či časopise, si zapamatujeme lépe, než kdybychom jej četli na monitoru. To je záležitost nevědomí. Vedle toho nás ale stejně zatěžují – a produktivitu snižují – zcela vědomá přepnutí, která byla exaktně zkoumána na německých univerzitách. Studenti dostali úkolem cosi na počítači prostudovat za použití několika programů, byli výslovně instruováni, aby otvírali jen „produktivní“ okna. No a pak řešili. Čtyřicet dva procent času (!!!) přes tuto výslovnou instrukci věnovali chatování, mailování, hraní, surfování po internetu a sociálním sítím.

Nokia zaplatila výzkum užívání mobilů mladými lidmi. Průměrně se totiž mladý západoevropan dnes podívá na svůj smartphone sto padesátkrát denně. To znamená zhruba každou šestou minutu – když předpokládáme, že osm hodin denně spí. Bývá však zvykem, že před usnutím mladí zhruba hodinu přes smartphone komunikují, a prodlužuje se jim tak fáze usínání. Mezi dospělými lidmi z mediálního světa, mezi kterými se pohybuji, vidím zhruba stejné uživatelské návyky. A u sebe taky.

V roce 2014 Němci uskutečnili rozsáhlý průzkum (536 respondentů) užívání smartphonu dvacetiletými studenty a zjistili, že někteří jej kontrolují i během sexu. Průměrná doba strávená užíváním smartphonu činila čtyři hodiny a třicet devět minut, to jest děsivých dvacet devět procent bdělého času. Téměř třetinu bdění mladí lidé prožili v kyberprostoru. Průměrně každý z nich odeslal 77 textových zpráv. To jest každých dvanáct minut jedno komuniké přes kyberprostor.

A jak na tom byli studenti podle toho, kolik hodin denně každý věnoval svému mobilu? Intenzivní uživatelé smartphonů měli horší známky, byli více úzkostní a méně spokojení ve srovnání s těmi, kteří mobil používali méně často. Vyšší míra multitaskingu evidentně snižuje náš životní komfort. Čínská studie na sedmi tisících mladých respondentů (velká země, velké vzorky) ukázala, že vlastnictví mobilu zhorší pozornost a zvýší roztěkanost oproti studentovi bez mobilu třikrát.

Závislost

Když jsem bez mobilu (tlačítkového), cítím se stejně nesvůj, jako kdybych si vzpomněl, že jsem doma nechal hořet svíčku s adventním věncem. Když jsem s tabletem, kterým se mobilně připojuji, mívám potřebu zkontrolovat e-mail a messenger zhruba každých dvacet minut, cestou z domova do redakce se koukám dvakrát. Jednou ve Svatovítské, podruhé na Vltavské. Když mi doma nejde připojení na desktopu, mám abstinenční příznaky, jsem nervózní, horečně řeším, co se děje, a situaci, kdy bych se v této chvíli nemohl připojit ani přes GSM tablet, si radši ani nepředstavuju.

I když jsem na trilobitech, plně zaujat rozbíjením větších kamenů na menší, s mobilem někde nahoře na hromadě kamení, kde mám bágl, zhruba jednou za hodinu vylezu, zkontroluju mobil, maily a Messenger (přestože je sobota a všichni mi můžou) a teprve pak jsem dál schopen pokračovat v hledání fosilií. Když zapomenu tablet doma, každých dvacet minut mne poleje úzkost. To je všechno z toho, že jsem těžce psychicky závislý na online připojení.

Tato závislost má dokonce už i podle oficiálního mezinárodního seznamu psychických chorob „Diagnostic and Statistical Manual of Mental Diosorders“ svůj název, jmenuje se „závislost na internetu a počítačových hrách“. Kritéria jsou taková, že když se rozhlédnu po přátelích, tak to mají všichni. Jak se závislost projevuje? U pařanů, hráčů, se paření stává hlavní činností, myslí na něj i tehdy, když nehrají.

Pařan i závislý na internetu je – když nehraje nebo nebrouzdá po síti – podrážděný, má poruchy soustředění, trpí úzkostí a stísněnou náladou. Zvyšuje se mu tolerance – potřebuje být u monitoru pořád delší a delší dobu. Není schopen vlastním rozhodnutím nehrát, říct si „dnes na to kašlu“ a vypnout počítač, stejně jako si heroinista nedokáže jeden den nedat. Dochází k oploštění osobnosti, ztrátě zájmů, lže o tom, kolik hraje, přichází o přátele i rodinu, a nakonec může skončit buď v blázinci, nebo sebevraždou či úmrtím z hraní trvajícího mnoho desítek hodin. Hráči hodnocení jako závislí průměrně denně trávili hraním 375 minut – šest hodin a patnáct minut.

Německá studie se skoro jedním a půl tisícem respondentů ukázala, že pětatřicet procent z nich byli pařani, hráči počítačových her. Pro celé Německo odhadli výzkumníci počet pařanů na pětadvacet milionů, čím mladší, tím hrají více. U věkové skupiny mezi čtrnácti a devětadvaceti hraje osmdesát osm procent, u skupiny mezi třiceti a padesáti je to pořád ještě úctyhodných čtyřiačtyřicet procent respondentů, kteří hraním zabíjejí čas. Ti všichni jsou závislostí ohroženi vysoce. Kolik je lidí, kteří mají závislost ne na hraní, ale na připojení, se zatím v Česku neví. Z mých kamarádů všichni. V Německu se počet mladých závislých na internetu odhaduje na pět set šedesát tisíc, v celé populaci jich má být kolem milionu.

Jed pro dětskou duši

Dopady užívání připojení na mladé jsou velmi negativní, dopady na nejmenší děti jsou až katastrofické a ničivé. Longitudinální studie ukázala, že už pouhým sledováním televize děti povážlivě blbnou. Z těch, kteří se v pěti letech dívali na televizi méně než hodinu, bylo ve třiceti letech přes čtyřicet procent vysokoškolsky vzdělaných. Naopak skupina dětí, která v pěti letech koukala na telinu více než tři hodiny denně, měla ve třiceti letech jen necelých deset procent vysokoškoláků.

Ničivý vliv televize na mláďata jde tak daleko, že i mláďata myší, která byla v prvních týdnech po narození denně vystavena šesti hodinám televizního vysílání, byla značně retardovaná. V dospělosti vykazovali takoví jedinci hyperaktivitu, nepozornost, měli sklony k vyššímu riskování a byli méně učenliví i zvídaví. Prostě zblbli.

U tabletu je to ještě horší – jeho časné nadužívání třeba v roce či roce a půl zabraňuje zdravému růstu a socializaci. Dítě potřebuje svět uchopovat všemi smysly, koordinovaně, musí se učit dávat dohromady viděné se slyšeným, hmataným, cítěným a ochutnaným. Musí kostku, aby v budoucnu pochopilo, co je to kostka, nejen vidět, ale také osahat, ochutnat a hodit s ní o zem. Což všechno není při hře s tabletem možné. Takže opravdu malé děti – ač jsou schopny s tabletem či smartphonem zacházet velmi brzy – by jej měly mít k dispozici jako hračku za odměnu, ne jako běžnou součást dne.

Negativní dopady nadužívání kyberprostoru na děti se s vyšším věkem trochu snižují, ale přesto jsou u školáků a později puberťáků znatelné. Zdánlivě by tedy bylo pro rodiče nejlepší děti až do plnoletosti od kyberprostoru izolovat. Což je samozřejmě nesmysl, protože by to ty děti sociálně zcela vyloučilo. Už od nejútlejšího dětství by se ale dítě mělo nechávat v režimu „s připojením“ a „bez připojení“ zcela striktně, neměla by se mu tolerovat trvalá přítomnost v kyberprostoru a zcela zákonitou větší částí dne by měl být stav bez připojení. V něm bude dítě ponecháno bez tabletu napospas kostkám, autíčkům a morčeti, aby se naučilo existenci v reálném, nejen virtuálním světě.

(článek čerpá z knihy Kybernemoc! od Manfreda Spitzera, v překladu Ivy Kratochvílové vydalo nakladatelství Host v roce 2016)

Kniha Kybernemoc.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,980
22,310
29,140
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře