Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.

Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel. Zdroj: Flickr

Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.
Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.
Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.
Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.
4
Fotogalerie

Příběh Charleyho Rosse: Proč dodnes dětem říkáme, aby si od cizích lidí nebraly bonbóny?

Zatímco v současnosti je běžné, že případy zmizelých dětí plní televizní zprávy a média hrají v nalezení pohřešovaných leckdy klíčovou roli, dříve tomu tak nebylo. Úplně prvním případem, který se dostal na titulní strany tisku, bylo zmizení čtyřletého Charlese Brewstera Rosse v roce 1874. A ačkoliv se únos odehrál v USA, varování před braním sladkostí od neznámých lidí převzali rodiče po celém světě.

Malý Charley vyrůstal společně s o rok starším bratrem Walterem a třemi sestrami v bohaté čtvrti německých přistěhovalců ve Philadelphii. Rodina žila relativně bezstarostným životem a neměla žádné nepřátele. Jednoho červnového dne přišel otec domů z práce a pětiletý Walter mu sdělil, že před dům přijeli dva muži na povozu taženém koňmi a nabízeli jemu i bratrovi sladkosti. Ross z toho neměl radost a kladl synům na srdce, aby si od cizích lidí žádné bonbony nebrali.

Dalších pár dní pak otec neslyšel nic jiného, než že si chlapci přejí jet nakoupit rachejtle na oslavu 4. července. Otec trval na tom, že jim nic nekoupí, protože matka byla v Atlantic City s nejstarší dcerou a oni by dle něj určitě podpálili dům. Chlapci na tom ale trvali a Ross nakonec povolil. Prvního července přišel z práce dřív, aby je překvapil a přání jim splnil. Waltera ani Charleyho ale doma nenašel. Nejdříve si z toho nic nedělal, ale když je nenašel ani u žádného ze sousedů, začal mít strach. Ten se pak znásobil, když mu kolemjdoucí řekl, že děti viděl na povoze nějakých mužů.

Ross si okamžitě vzpomněl na cizince nabízející synům sladkosti a vyrazil na policii. Cestou narazil na brečícího Waltera, který kvůli šoku nebyl schopný odpovědět, kde byl ani kde je jeho bratr. Po naléhání přiznal, že on i Charley vlezli na povoz k těm dvěma mužům, kteří jim pár dní předtím dali sladkosti, protože jim slíbili, že pojedou koupit rachejtle. Když dorazili k obchodu, tak Waltera poslali dovnitř, zatímco Charley na povozu plakal a chtěl jít domů. Poté, co Walter vyšel z obchodu, byli muži i jeho malý bratr pryč.

Policie rozeslala popis mužů všem okrskům ve městě, ale trvala na tom, že šlo nejspíš jen o opilecký žertík a Charley se brzy najde. S vyšetřováním se příliš nenamáhala, ani když výpověď malého Waltera potvrdilo několik dalších lidí. Ross čekat nehodlal a začal po chlapci pátrat na vlastní pěst. Čím více lidem o zmizení řekl, tím více se jich chtělo zapojit do hledání a skrze známé se obličej Charleyho brzy objevil na titulních stranách novin po celé zemi. Kvůli tomu se o únosu dozvěděla i paní Rossová v Atlantic City a rychle pospíchala domů.

Společně s manželem pak obdrželi několik výhružných dopisů žádajících výkupné 20 tisíc dolarů. To by v přepočtu na dnešní peníze bylo zhruba 10 milionů korun. Rossovi začali rychle shánět peníze a mezitím najali slavnou detektivní kancelář Pinkerton, jež začala po Charleym pátrat. Ani ti ale chlapce nenašli. Manželé nakonec přistoupili na podmínky výhružných dopisů a několikrát se pokusili peníze únoscům předat. Na smluvených místech je ale nikdy nikdo nečekal. Odmlky mezi dopisy se začaly zvětšovat, až jednoho dne přestaly chodit úplně.

Zvrat v případu přišel až o takřka rok později, kdy se dva recidivisté – Bill Mosher a Joe Douglas – rozhodli oslavit propuštění z vězení tím, že vykradou dům známého soudce v New Yorku. Jenže hned vedle něj bydlel jeho bratr a ten při rámusu, který zloději vydávali, nijak neváhal a vyrazil na ně s brokovnicí. Přidali se k němu i další sousedé a na kriminálníky spustili hromadnou palbu. Douglas zemřel okamžitě, ale Mosher zůstal naživu dost dlouho na to, aby se přítomným přiznal k tomu, že to byl on, kdo unesl tehdy již slavného Charleyho Rosse.

Na základě toho přivezli do márnice v New Yorku šestiletého Waltera, který neměl problém zločince identifikovat. Velmi dobře si pamatoval právě Moshera, jemuž syfilis zohavil nos. A chlapec ho již rok předtím policistům popisoval jako „opičí“. Jelikož oba podezřelí byli mrtví, jediným zatčeným byl nakonec jeden strážník z Philadelphie. Ten byl považován za Mosherova důvěrníka a důvod, proč policisté na případ zase tolik netlačili. Za mřížemi si odseděl šest let.

Rossovi hledat nikdy nepřestali a v průběhu let utratili tehdy astronomických 60 tisíc dolarů. K ničemu to ale bohužel nebylo. Charley se nikdy nenašel.