Neumějí mluvit, pohybovat se, jíst a mají naprosto minimální sociální inteligenci. Chovají a dorozumívají se jako zvířata. O kom je řeč? S nadsázkou se můžeme pousmát, že každý z nás takové lidi zná. Tentokrát jde však o příběhy dětí, jež byly izolovány. Buď je drželi mimo civilizaci, bez jakéhokoliv lidského kontaktu a péče jejich rodiče, nebo přežívaly v přírodě vychovávány zvířaty. To jsou vlčí děti.
O vlčích dětech slyšel skoro každý. Ať už jde o Romula a Rema, dvojčata, která podle pověsti založila slavné italské město Řím, nebo Mauglího, malého hrdinu z Knihy džunglí anglického spisovatele Rudyarda Kiplinga, jenž byl vychován vlčí smečkou. V mytologii různých národů i v moderní literatuře se vyskytuje mnoho příběhů o dětech, které byly vychovány divokými zvířaty. Nenechte se však zmýlit. Rozhodně se nejedná jen o bájné pověsti. Vlčí děti opravdu existují a možná byste byli překvapeni, kolik takových případů je zdokumentováno.
První zmínka o dítěti odchyceném v přírodě pochází ze 14. století a pojednává o tzv. hesenském vlčím chlapci. Mezi 14. a 19. stol. existuje dalších 13 podobných případů, z nichž nejznámější je Viktor z Aveyronu, známý jako divoký chlapec z Aveyronu. Viktor byl „odchycen“ počátkem roku 1800 ve věku dvanácti let. Již od počátku se o jeho případ zajímali vědci, což z divokého chlapce z Aveyronu činí jeden z nejlépe zdokumentovaných případů vlčích dětí.
Jako první vlčí děti byly však do učebnic sociologie zapsány dvě dívky. Amala a Kamala. Ty objevil v indickém lese misionář Joseph Singh roku 1920. Vzal je do domova pro opuštěné děti, jejž v Indii zřídil, a začal se dívkám plně věnovat. V následujících letech si vedl Singh deník, který zveřejnil v roce 1942 antropolog F. M. Zingg. Psycholog Arnold Gesell si prohlédl manuskript a byl tak ohromen, že tato fakta zpracoval do vlastní knihy.
Amala měla podle odhadů kolem tří let a Kamala sedm až osm. Dívky se zásadně pohybovaly po čtyřech. Kolena a lokty měly pokryté hrubými mozoly. Nedokázaly se postavit vzpřímeně, nevěděly, jak použít ruce k úchopu předmětů. Byly schopny požít jen syrové maso a neuměly mluvit. Považovaly samy sebe za vlčata. Amala po několika měsících v izolaci zemřela. Byla nešťastná a velmi trpěla. Často vyla, a dokonce se uvažovalo o tom, zda by jí nebylo lépe mezi vlky. Několikrát se pokusila utéct a ze spaní často vrčela.
Kamala žila v sirotčinci dalších devět let. V deníku jejich zachránce je například zaznamenána příhoda, kdy v roce 1922 pozorovali, že Kamala našla mrtvé kuře a okamžitě s ním běžela do křoví, kde ho snědla – když později vylezla ven, visela jí ještě střeva z pusy.
Před svou smrtí se dokázala pohybovat vzpřímeně a měla slovní zásobu o čtyřiceti slovech.
Problémy s řečí jsou společné všem vlčím dětem. Většina z nich se nikdy nedostala přes několik skřeků, a to při veškeré možné lidské péči, která jim byla věnována. U normálních dětí se řeč explozívně rozvíjí od osmnáctého měsíce, jejich pasívní slovní zásoba se během pěti let rozšíří na několik tisíc slov. Věty jsou čím dál delší a kompletnější – během tří let se rozvine téměř celý gramatický systém mateřské řeči. To se děje nezadržitelně jakoby samo od sebe, což se v případě dětí žijících mezi zvířaty, ať už jsou to vlci, opice, psi, kočky, ptáci, či medvědi, logicky neděje.
Amala a Kamala nejsou ve 20. století ani zdaleka jediným známým případem.
Velký zájem veřejnosti vyvolal například případ Hadary, pštrosího chlapce. Ten se ztratil svým rodičům na Sahaře ve dvou letech. Dlouhých deset let byl považován za mrtvého, ve dvanácti letech ho však nalezli. Vychovali ho pštrosi, mezi nimiž celé roky žil. Vrátil se ke svým rodičům do lidské společnosti, a dokonce se později se oženil a měl děti.
Za posledních 300 let bylo zaznamenáno přes 50 případů tzv. vlčích dětí.
Jeden z největších šoků přišel v roce 1991, kdy byla na Ukrajině objevena Oxana Malaja, dcera dvou těžce závislých alkoholiků, již rodiče v jejích třech letech zanechali napospas na zahradě, a útočiště si nalezla mezi divokými psy. Stejně jako ostatní vlčí děti nebyla schopna mluvit a pohybovala se pouze po čtyřech. Poté, co dívku objevil po dlouhých pěti letech soused a kontaktoval příslušné úřady, se snesla na ukrajinský systém celosvětová vlna kritika. Oxana vítala sociální pracovnice veselým štěkotem a neměla žádné sociální návyky.
Oxana Malaja má dnes 32 let a žije na Ukrajině poklidným životem. Po letech speciální výuky znovu jedná jako člověk, ale některé psí vlastnosti zůstávají bohužel hluboce zakořeněny v její psychice. Stačí malý stres a hned se vrátí do své psí minulosti. To se projevuje i tím, že stále spí schoulená do klubíčka.
Mezi nejznámější případy z posledních let patří například Alex, psí chlapec nalezený v roce 2001 v Chile, nebo Nataša Michajlovová, která žila se smečkou psů a koček v opuštěném bytě. Nalezena byla v roce 2009 jako pětiletá v ruském městě Čita.
Všechny popsané případy jsou extrémní a každý z nich je svým způsobem jedinečný, protože za každým vlčím dítětem je jeho vlastní životní příběh. Týraní a zanedbávání dětí, s němým souhlasem sousedů či blízkého okolí je však začátek. Jedná se o problém, se kterým se potýkáme stále častěji.
Statistiky MPSV týraných a zneužívaných dětí v České republice evidují meziroční nárůst o více než 10 % nahlášených případů. Nezapomínejme proto na oznamovací povinnost, kterou nám všem ukládá zákon. Pokud máte podezření, že ve vašem okolí dochází k týrání dítěte, neváhejte se obrátit na příslušné úřady.
