Manželé Olsenovi měli farmu, a jednoho dne se rozhodli upéct si kuře k obědu. Lloyd Olsen proto šel, a jedním čistým tahem kuřeti uřízl hlavu. Kuře, nyní známé jako Mike, se ale rozhodlo, že svým majitelům zkomplikuje přípravu večeře. Kuře se totiž rozběhlo, a bez hlavy pak žilo dalších 18 měsíců.
Mike nebyl jediným zvířetem, kterého manželé toho dne zabili. Farmářská rodina toho zářijového odpoledne v roce 1945 zabila až padesát. Jen v jednom případě se ale stalo, že by se činnost, kterou manželé opakovali téměř denně, změnila v událost, která se bude připomínat ještě dalších sedmdesát let. Bezhlavé kuře Mike se stalo téměř celosvětovým fenoménem. Přestože svědkové této události již nežijí, vnoučata manželů Olsenových o bezhlavém kuřeti vyprávějí často, nyní například britské BBC.
Olsenovi vnímali událost ne jako zázrak, ale jako přítěž a nepříjemnost. Lloyde živé-mrtvé kuře přes noc umístil do krabice, a ráno se běžel podívat, nicméně „ta proklatá věc stále žila,“ popsal jeho vnuk Christa Waters. „A nyní je to součástí naší rodinné historie,“ dodala Watersova žena.
Kuře bylo posléze přenecháno vědcům z utažské univerzity. Tehdejší klepy povídaly, že tamní lékaři zabili spoustu kuřat, aby zjistili, jestli nějaké také zůstane živé i po stětí. Chůze bezhlavého kuřete byla pečlivě zaznamenaná, aby bylo příběhu později snáze možné uvěřit. K farmářům se dokonce začali sjíždět novináři, a kuře fotografovali a psali o něm do místních novin. Později se dostal i do světově známých časopisů jako je Time nebo Life.
Manželé si díky kohoutovi vydělali slušné peníze, protože jej používali jako atrakci. Kohout, jak se ukázalo, přežil díky tomu, že důležité funkce řídí u kohoutů centrum v zadním mozku, které se Olsenovi odseknout nepovedlo. Tudíž nejdůležitější centrum zůstalo zachováno, navíc zůstala nedotčená i krční tepna. Kohout pak zemřel po 18 měsících – Olsen totiž kuře krmil speciálním přístrojem, který na jedné z cest zapomněl.
