STEVE FISHER: Jaká matka, taková dcera | Reflex.cz
reklama
nahoru

STEVE FISHER: Jaká matka, taková dcera

Steve Fisher22. srpna 2015 • 08:00
STEVE FISHER: Jaká matka, taková dcera
Dcery
• foto: 
Marek Douša
reklama

„Jé, nazdar, Martine! Jsem moc ráda, že se konečně potká­váme!“

„Dobrý den, paní Dvořáková. Já vás taky rád poznávám.“

„Ale prosím tě, Martine, bobánku, říkej mi Miluš! Lucka tu bude, co by dup. Ještě se nahoře pro tebe šlechtí. Pojď dál, zkrátíme si čekání a dáme si panáka, co říkáš?“

„No já..., tak jo.“

„Bezva. Aspoň se trochu seznámíme. Lucka mi o tobě skoro nic neřekla, což je pro tu malou po­tvůrku docela typický, nemyslíš?“

„No... já teda...“

„Martine, s Luckou už chodíš přes měsíc, je to tak? Takže jsi už jistě poznal, co je to za rozmazlenýho skratka, že mám pravdu?“

„Já... no abych pravdu řek’...“

„A jsme u toho! Jasně že sis všiml. Z toho si nic nedělej, milej Martine. Přede mnou nemusíš nic hrát. Já jsem přece její máma. Já musím trpět ty její sebestředný voloviny od chvíle, co se narodila. Od okamžiku, co začala mluvit, tak je neustále jak vosina, ty víš kde. Věř mi, máš můj upřímnej soucit.“

„No, tak teda děkuju, ale...“

„Á podívejme! Už je tady. Nevypadá k zulíbání? No, já vás nechám samotný, vy dvě hrdličky, a zajdu udělat ten drink, Martine. Budu tu za okamžik.“

„Martine, jsi v pořádku?“

„Hele, Luci, to byla fakt síla.“

„Varovala jsem tě, že je máma magor. Co ti nakecala?“

„No nakydala na tebe pěkný svinstvo.“

„Jaký?“

„Že jsi... no...“

„Řekla, že jsem potvora?“

„Jo.“

„A co ještě?“

„Že jsi rozmazlená a sebe­středná a že jsi jako vosina, ty víš kde, a...“

„Tohle ti řekla? Sakra, tomu se mi nechce věřit. Babizna zlá! A cos řek’ ty?“

„No, to víš, já jsem... Chci říct, nebyl jsem si jistej...“

„Nebyl sis jistej čím? Jestli jsem mrcha, nebo ne?“

„Ne, ne. Jasně že ne. Já jen nevěděl, co na to říct. Je to přece jen tvá matka a já ji vidím poprvé a vůbec...“

„A tak jsi tu stál jako malinkej vystrašenej klučina a nechals ji, aby mě takhle urážela? Aniž by ses proti tomu aspoň trošku ohradil? Já tomu nemůžu vůbec uvěřit. Na to naše rande zapomeň! Nikam nejdu!“

„Ne, Luci! Počkej! Promiň!“

„Tak co, Martine? Už jsem tu s tvým drinkem. Kde je Lucka?“

„Šla do svýho pokoje.“

„Ale, ale. Snad se mezi váma něco nestalo? Ne, počkej, budu hádat. Místo toho, abys mlčel o všem, co jsem ti o ní řekla, což by byla ta nejchytřejší taktika, ty ses rozhod’, že jí všechno vyslepičíš, mám pravdu?“

„No jo.“

„A protože jsi takovej blázínek, myslel sis, že jí to dokáže, jak hrozně ji miluješ a věříš jí. Ale ona se místo toho naštvala, že ses jí přede mnou nezastal, a odsupěla jako malá saň, kterou bezpochyby je. Mám pravdu?“

„Jo.“

„No tak, buď rád, že to takhle dopadlo a že jsi včas poznal, s kým máš tu čest. Tak teď jdi hezky domů a pokus se na ni zapomenout.“

„Tak dobrá, paní Dvořáková... chci říct Miluš. A díky, teda...“

„Není zač, Martine. Sbohem.“

(O pár minut později...)

„Mami!“

„Copak, Luci?“

„Už odešel?“

„Jasně, děvče moje.“

„Co si o něm myslíš?“

„Je dokonalej. Brzy si ho klidně omotáš kolem prstu. Hodinku počkej, pak mu brnkni a řekni, že mu odpouštíš. Nezapomeň na pár slziček a nějakej ten vzlyk. Bude tady jak na koni. A zřejmě tě hned požádá o ruku.“

„Díky, mamčo. Ty jsi ale skvělá potvora.“

„Dík za poklonu, holčičko moje. Ty taky.“

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 33/2015.



Klíčová slova: reflexfisher



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama