Tak heleďte, bando, já vím, že cesta je příšerně dlouhá. Jedeme už víc než 12 hodin a jsme všichni pěkně utahaný a znuděný. Ale než dorazíme do cíle, máme před sebou ještě dalších 10 hodin jízdy. To je neúprosná realita.
Takže, co říkáte na můj nápad? Možná že se vám to bude zdát šílený, ale já si doopravdicky myslím, že by to mohlo fungovat. Co kdybychom místo kňourání nad nesnesitelnou délkou jízdy všichni začali předstírat, jak moc si to užíváme?
Co si o tom myslíte? Zkusíme to? Nemělo by to být tak těžký. Vsadím se, že to dokážeme, když si všichni dáme pěkně záležet.
Víte co? Já teda začnu. Musím říct, že já se bavím královsky! Je to báječnej pocit, ovládat tenhle silnej auťák a svištět si s ním po dálnici. Cítím se zrovna jako pilot. Dámy a pánové, mluví váš kapitán. Doufám, že se vám dnešní let líbí. Nyní jsme v letové výšce asi tak půl metru. Cha cha!!
Tak hele, milá Zuzanko, tou svou uštěpačnou poznámkou: „Tyhle aerolinky stojej za hovno“ zrovna moc náladu nevylepšuješ.
Vsadím se, že nám teď mamka ukáže, jak nás všechny dokáže rozveselit. Je to tak, mamko? Že si to užíváš? Že teď to naše auto voní úplně jinak, když jsme na chvilku otevřeli přední i zadní okna a vyvětrali po tom, co nám tu Otík pozvracel celý zadní sedadlo? Mimochodem, holky, uklidily jste to nádherně. Určitě z toho máte dobrej pocit, nemám pravdu?
Zahlíd’ jsem snad na maminčině tváři náznak úsměvu? Ne? Ani docela maličkej? Pane jo, tos mě teda zmátla. Byl jsem si jistej, že jsem viděl, jak se ti mírně zaškubaly koutky...
Dobrá, tak fajn, od teďka budu mluvit jen na děti.
Tak co, děcka, asi bysme měli mamce ukázat, jak se to dělá?! Je trochu unavená, i když všechno řízení leží na mně, zatímco ona se aspoň pár hodin prospala. Já si teda nestěžuju! Ne, to vůbec ne. Řídím moc rád.
Co ty, Zuziku? Vím, že jsi trochu mrzutá, že ti před pár hodinama došla baterka v mobilu, ale není to krása, dívat se pro změnu z okýnka a prohlížet si skutečný svět? Dobrá, tak jo, beru tvoje mlčení jako souhlas.
Poslouchejte, mám nápad! Kdo si chce zahrát na barvy? Znáte to, každej si vybere barvu a pak dostane bod za každičký auto svý barvy, co pojede proti nám. Líbí se vám tahle hra, jo, líbí, Otíku?
Co je, chlape? Z pohledu na protijedoucí auta se ti chce zvracet? Fajn, tak toho radši nech! A co kdybych auta počítal za tebe? Doopravdy? Při pouhym pomyšlení na auta, co projížděj’ kolem, se ti zvedá žaludek? Tak dobře, nemysli na ně. Jo, jasně, vím, že je těžký přestat na něco myslet, zvlášť když já o tom pořád mluvím. Tak toho nechám, jo? Dobrý? Otíku?
A jéje. Mamko, vypadá to, že budeme muset zastavit a zadní sedadlo zase vytřít. Mám dojem, že se Otík i Zuzka musej’ celý převlíknout.
Heleďte, lidičky, máme teď příležitost trochu si oddychnout, vylézt z auta a protáhnout si nohy. Není to prima, co říkáte?
Nikdo nic?
To abych toho kecání nechal úplně, co? Všechny tím potěším, že jo? No dobrý, to já přece chci, abyste byli všichni spokojený, aspoň na chvilinku, jen na pár minut.
Jestli je to, do prdele, aspoň trochu možný!
Text vyšel původně v tištěním Reflexu č.32/2015.
