Cyril Höschl: Zabíjet depresívní jedince? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Cyril Höschl: Zabíjet depresívní jedince?

Cyril Höschl1. srpna 2015 • 08:00
Cyril Höschl: Zabíjet depresívní jedince?
Deprese
• foto: 
Marek Douša

Trvající debata o euthanasii se až doposud týkala ukončení fyzického utrpení. Nedávno však o dobrovolnou smrt požádala i dívka trpící depresí. Může být deprese tak silná, že je možné přistoupit v zemi, kde je to eutanazie umožněna, k dobrovolnému odchodu ze světa?

reklama

Nekonečná debata o eutanazii má dvě hlavní podoby. Jedna je filozoficko-náboženská a řeší v podstatě dilema, zda zabíjet, či nezabíjet trpící jedince na jejich žádost, případně nevyléčitelně nemocné a bezmocné i bez jejich žádosti. Druhá je spíše medicínsko-psychologická, jež řeší rozdíly mezi aktivní a pasívní eutanazií, míru subjektivního utrpení a jemné rozlišování, co ještě znamená a co neznamená dobro či naději pro nevyléčitelně nemocného pacienta.

Zatímco v prvním případě mám zcela jasno (nikdy nezabíjet nikoho, život jsme nedarovali, nemáme právo ho brát), a jsem tedy „odpůrcem eutanazie“, v druhém případě se domnívám, že stačí dosavadní praxe, tj. na základě bedlivého zvážení lékaře po konzultaci s rodinou neprodlužovat neúměrně nákladnou, a přitom neperspektivní léčbou beznadějné stavy tak, že život visí pouze „na hadičkách“ a má nulovou kvalitu.

K takovému postupu „ukončení léčby“ běžně dochází a není třeba ho formálně kodifikovat. Jakákoli formalizace těchto postupů totiž snímá z hlavních aktérů zodpovědnost a může vést k tomu, že je „právo“ zneužito. Aktivní eutanazie je navíc prvním krůčkem k rozšíření indikací, na jehož konci může být „zabíjení babiček“ a „čištění populace“ od „mrzáků a šílenců“, což je velice nebezpečné. Zástupné indikace by pak mohly řešit různé majetkové poměry, nároky na dědictví atd., což všechno moc dobře známe z forenzní psychiatrie. Naopak, vztahem k nejslabším jedincům se dá poměřovat civilizovanost společnosti. Váš dotaz však míří ještě na další aspekt tohoto problému.

Deprese je totiž často uváděným argumentem odpůrců eutanazie, neboť ačkoliv ve fázi onemocnění je touha zemřít, případně sebevražda jedním z významných příznaků, mimo fázi onemocnění má dotyčný většinou jiný názor a je rád, že se mu nevyhovělo. Měli jsme několik pacientek – matek malých dětí –, jimž jsme v sebevraždě zabránili, depresi přeléčili a ony nám později děkovaly se slovy „ani nevíte, jak jsem ráda, že jsem z toho venku, to byl šílený nápad, co by si ty chudinky beze mne počaly“. A právě to, že názor dotyčného na vlastní smrt se v čase velice mění, je silným argumentem proti tomu, aby se mu vyhovovalo v době, kdy je „down“.

Citovaný článek se ovšem týká dívky, která prý chtěla nežít prakticky již od dětství a „světlé chvíle“ nemá. Nechce se mi tomu věřit, a i kdyby, nevěřím, že byly vyčerpány všechny možnosti. Dnešní medicína má řadu možností, jak rezistenci proti léčbě prolomit, například injekce ketaminu nebo hlubokou mozkovou stimulaci. Teprve po neúspěchu různých kombinací (antidepresíva, elektrokonvulze, světlo, magnetická stimulace, psychoterapie, spánková deprivace, vagová stimulace atd.), včetně oněch nejnovějších postupů, lze prohlásit depresi dotyčné za vskutku neléčitelnou.

Nicméně je s podivem, že někdo, kdo opravdu tolik stojí o smrt, přenechává tuto iniciativu jiným. Jako by naznačoval, že jemu samotnému ta sebevražda za větší vlastní úsilí (odvahu skočit, spolykat prášky, oběsit se, otrávit se insekticidy) zase až tak nestojí, což může být chápáno jako určité váhání při rozhodnutí, jež by tedy raději měl za dotyčného vykonat někdo jiný. Problém eutanazie je rozsáhlý, mnohovrstevný a neredukovatelný na černobílé postoje typu ano-ne. Jedno je však v mých očích jisté: zrovna deprese, notabene mladé ženy, je velmi ošemetným důvodem k „liberálnímu“ postupu a čas pro něj ještě zdaleka nenastal.

Text původně vyšel v tištěném Reflexu č. 30/2015.



Klíčová slova: reflexeutanazie



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama