Poznejte pozoruhodný příběh Osvětimského alba. Autor nejslavnějšího důkazu holokaustu je dodnes nejasný | Reflex.cz
reklama
nahoru

Poznejte pozoruhodný příběh Osvětimského alba. Autor nejslavnějšího důkazu holokaustu je dodnes nejasný

Tereza Stonišová15. července 2015 • 08:00
Poznejte pozoruhodný příběh Osvětimského alba. Autor nejslavnějšího důkazu holokaustu je dodnes nejasný
foto: Galerie hlavního města Prahy

Album bylo 33 cm dlouhé a 25 cm široké a obsahovalo fotografie o velikosti 8,2x11 centimetrů. Fotografií bylo téměř dvě stě. Zachycují portréty vězňů i čerstvě transportovaných Židů a velmi věrně vystihují atmosféru tábora Osvětim-Birkenau, jehož dodnes stojící brána je často vidět v pozadí. Až nepříjemně vynikající kontrast tvoří na fotografiích rozdíl mezi vězni, kteří jsou již pohublí, oholení a v pruhovaných šatech, od těch, kteří právě dorazili. 

reklama

Pokud je to vůbec možné říci, pak autor fotografií projevil určitou dávku šikovnosti, když fotografie pořizoval, byť v některých případech byla zcela zjevně nechtěná. Ženy, které třídí tuny oblečení a dalších věcí, se u své práce smějí. Zřejmě proto, že je po selekci neposlali nacisté do plynové komory? Prohlédněte si unikátní fotografie, jež posloužily jako klíčový důkaz o holokaustu.

Blíží se léto roku 1944. Do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau přijíždí další transporty, známé jako maďarské. Území, z nichž Židé nedobrovolně přijížděli, však maďarské nebylo příliš dlouho. Jednalo se o Židy z Podkarpatské Rusi, již prvorepublikové Československo po Mnichovské dohodě v r. 1938 odstoupilo Maďarsku. Užhorod, Mukačevo či Berehevo, to byla města, z nichž do bran osvětimského koncentračního tábora přijížděly transporty plné „přesídleného“ židovského obyvatelstva. Poté, co vyhublí muži v pruhovaných vězeňských mundúrech spolu s nacistickými hlídači vyhnali zmatené, hladové a žíznivé Židy ven z vlaku, přicházela obvyklá procedura. Věci, které s sebou měli, museli nechat ve vlacích. Prý je pak dostanou na ubytovně. Poté museli vytvořit dvě dlouhé řady, oddělující ženy od mužů. Následovala procedura známá jako selekce, kdy nacisté oddělovali ty, jež považovali za práceschopné, od žen s dětmi (ty, kdo držely za ruku či v náručí dítě, byly automaticky poslány rovnou do plynové komory).

Během jednoho z takových příjezdů se mezi Židy pohyboval jeden z nacistů, pravděpodobně Ernst Hoffmann, pověřený svým velitelem dokumentací. Muž vyfotografoval selekci, frontu, jež čekala na zplynování, muže, kteří byli vybraní na práci, i smějící se nacistické hlídače. Nechybí ani vyobrazení práce neschopných, kteří byli zplynovaní buď rovnou, nebo po pouhých několika dnech. Na jedné z fotografií je dokonce vidět hustý dým valící se z komína, příznačného atributu (nejen) osvětimského koncentračního tábora. Téměř všichni, kdo ze z tábora vrátili, popisovali nepříjemný štiplavý zápach, jehož původ zprvu vězni nebyli s to odhalit. Není ani jasné, zda byly fotografie pořízeny během jednoho dne, nebo během několika týdnů.

O tom, že je však tzv. Osvětimské album, tedy soubor desítek fotografií z koncentračního tábora Osvětim-Birkenau, které bylo zcela náhodou objeveno na konci války, neocenitelnou historickou památkou, svědčí především fakt, že posloužilo jako významný důkaz v tzv. frankfurtském procesu, tedy soudním řízení s více než dvaceti nacistickými dozorci v roce 1963. Ze zmíněného řízení existuje hlasový záznam, v němž vypovídá jistá svědkyně Lili Jacob, původem z berehevské oblasti (ta po Mnichovu přešla pod správu Maďarska, přičemž za první republiky patřila k Československu).

Lili našla album zcela náhodou, když jako devatenáctiletá zkolabovala vysílením v pracovním táboře Mittelbau-Dora (jenž tvořil část známějšího Buchenwaldu). V táboře, kde se vyráběly rakety typu V2, pracovala od chvíle, kdy ji sem převezli právě z Osvětimi-Birkenau, tedy v březnu roku 1945. Když šla vítat americkou armádu, přijíždějící osvobodit tábory, omdlela, a její spoluvězni ji odnesli do baráku, v němž přebývali kápové. Lili usnula, a když se probudila chladem, hledala něco, čím by se zahřála. „Pyžamo, které jsem našla, mám stále ve svém vlastnictví,“ vypověděla Lili v roce 1963 u soudu. „V nočním stolku jsem pak našla album fotografií. Listovala jsem jím, a poznávala jsem na něm své známé, příbuzné, dokonce i sebe samu. Poznala jsem i rabína, který oddával mé rodiče. Pochopila jsem, že je to jediné vlastnictví, které mám,“ odpovídala Lili na otázku, jak se k ní album dostalo.

Album v padesátých letech nebylo nijak proslulé. Až americká média objevila jeho nálezkyni v roce 1961 při slavném procesu s Adolfem Eichmannem v Izraeli. Židovské muzeum v Praze v roce 1946 sice album získalo, výstava však uskutečněna nebyla. Od Lili a jejího manžela (rodinný přítel, jehož náhodou potkala při návratu z Mittlebau) jej odkoupilo, avšak leželo „pod zámkem“ bez většího zájmu. Na pražském Václavském náměstí byla první výstava uspořádána v roce 1964, přičemž, jak píší v Galerii hlavního města Prahy, souběžně se započatým procesem s dozorci ve Frankfurtu se fotografie začaly objevovat i v nejrůznějších kulturních centrech v Československu – v polském, maďarském atd. Právě v Galerii hlavního města Prahy jsou nyní fotografie z alba k vidění, a to do konce září.

Jak již bylo zmíněno, autorství fotografií není zcela jasné. Ernst Hoffmann byl totiž označený za autora při frankfurtském procesu během výslechu u soudu v roce 1963 svým nadřízeným, avšak své autorství nikdy nepotvrdil – v době procesu byl totiž nezvěstný.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama