Není tajemstvím, že ruský prezident Vladimir Putin pokládá rozpad Sovětského svazu za největší geopolitickou katastrofu minulého století. Z hlediska pravověrného Rusa se vlastně ani nemýlí. Navíc většině postsovětských republik zánik někdejší supervelmoci a její rozdrobení na státy a státečky s mnohdy velmi problematickými historickými hranicemi nejenže nepřinesly ani tak potřebnou hospodářskou prosperitu, ale ani vytouženou demokracii.
To ve zvýšené míře platí o republikách na Kavkaze a ve Střední Asii. Četní Rusové, ačkoli neschvalují masové represe odehrávající se za Stalinovy vlády, dodnes kvitují s povděkem, jak Džugašvili rozšířil sovětské impérium, přesněji řečeno, ve vhodný okamžik začal zabírat území patřící někdejší Ruské říši: východní Polsko, Pobaltí, Besarábii...
Náprava křivd?
Podle nich tak napravil dějinnou křivdu, jež se Rusku stala v době jeho slabosti po první světové a občanské válce. Že si v tomto osvobozovacím zápalu SSSR přivlastnil například i severní Bukovinu a po druhé světové válce Zakarpatskou Ukrajinu, jež ani Sovětskému, ani carskému Rusku nikdy nepatřily, je pro ně vedlejší. Proto s frenetickým nadšením přivítali loňskou anexi Krymu, který ovšem Rusku až do Chruščovova osudného rozhodnutí z roku 1954 náležel.
V souvislosti s nynějším děním na jihovýchodě Ukrajiny snad nebude bez zajímavosti připomenout si, jak Hitler se Stalinem před tři čtvrtě stoletím parcelovali Evropu. Přiložená mapa (kliknutím si jí můžete zvětšit) přibližuje územní výboje obou státníků, pokládaných za jedny z nejkrvavějších v dějinách.
Bití na poplach
Navzdory některým přehnaně poplašným, až hysterickým reakcím zůstává Putinovo Rusko zatím slabým odvarem Stalinova SSSR, takže představa, že by současná ruská armáda podnikla masívní tažení proti svým západním sousedům od Finska přes Pobaltí, Polsko, Rumunsko až po Moldavsko, je naivní. Nicméně z dlouhodobé perspektivy nelze tuto hrozbu ignorovat.
