Řada uživatelů internetu přiznává, že označuje stránky na Facebooku tlačítkem „To se mi líbí“, i když se jim ty stránky nelíbí. Nemyslí to jako vtip, myslí to smrtelně vážně, a zjevně nechápou, že každé lidské prohlášení by mělo mít nějakou váhu. I na Facebooku.
Na FB máte pod každým postem či fotkou link na funkci „To se mi líbí“. Když na nápis kliknete, zobrazí se nápis „Už se mi to nelíbí“ (pro případ, že by se vám to líbit přestalo). A u toho příspěvku pak Facebook napíše například: To se líbí vám, uživatelům Zita, Karin, Lucie a dalším (59). Podobně to funguje na facebookovských stránkách. Když přijdete na stránku poprvé, nabídne se vám tlačítko "To se mi líbí". Pokud se vám stránka líbí, tlačítko se po kliknutí změní na "Toto se mi líbí". Sledování stránky je možné jen po "olajkování". Stejně je možné lajkovat i stránky mimo Facebook - třeba naše články zde na Reflex.cz.
Lajky jsou samozřejmě hodnocením, vyjádřením souhlasu, identifikace se s webem, profilem, blogem a podobně. Když pod mým článkem, nebo u facebookovské skupiny, kterou spravuji, přibudou lajky, chápu to jako pozitivní hodnocení. Aby ne - vždyť XY lidí potvrdilo kliknutím, že se jim ten článek či stránka líbí.
Když jsem se na Facebooku například podivil, že řada mých známých, které jsem považoval za inteligentní a demokraticky smýšlející lidi, olajkovala hnutí ANO, snesla se na mne drsná kritika. Jednak - že se navážím do pana Babiše. Bylo to nepochopení, já se navážel do svých přátel, kteří to panu Babišovi žerou (nemyslím jeho uzeniny). Druhá skupina kritiků působila mnohem hrozivěji. Jejich pohoršení pramenilo z toho, že jsou přesvědčeni, že když kliknou na knoflík "To se mi líbí", tak tím rozhodně nedávají najevo, že se jim to, pod čím klikli, líbí.
Cituji z diskuse: "Snad každý, kdo je na Facebooku déle než měsíc, ví, že když chci odebírat statusy nějakého člověka nebo stránky, musím si ji lajknout a není to lajknutí jako "líbí se mi to", ale lajknutí jako "chci to sledovat". Jinou možnost FB nenabízí a všichni to vědí. JXD je na facebooku od ledna 2009. Takže když se začne v září 2014 divit tomu, že někteří jeho přátelé olajkovali někoho či něco, co by do nich nikdy neřekl, nutí mě to věřit oněm zvěstem o negativním účinku marihuany na mentální procesy“. Autorovi této argumentace bylo v roce 1989 patnáct, takže to není zkostnatělý bývalý aparátčik, co má na stáří účet na Facebooku.
Ta argumentace je ale jako z roku 1985. Parafrázuji: "Prostě chci, aby mi příspěvky z nějaké stránky chodily na mou zeď, tak veřejně prohlásím, že se mi ta stránka líbí, i když se mi nelíbí, protože je to pohodlnější než se jim každou hodinu koukat na jejich zeď." Strašlivá ukázka toho, jak snadno se mohli držet komunisti čtyřicet let u koryt. Přesně totéž totiž říkali lidé vstupující do KSČ, když to, že se dali “k nim“, omluvně vysvětlovali svým známým. S dovolením parafráze: "Snad každý, kdo žije v socialismu déle než měsíc, ví, že když chci zastávat tuhle funkci nebo úřad, musím se k nim dát. A není to, že bych se k nim dal, jako že s nimi souhlasím, ale jako že to bez toho nejde. Jinou možnost socialismus nenabízí a všichni to vědí."
Jako kdyby dnes vyjádření podpory na tak mocném mediu, jakým bezesporu Facebook je, veřejné prohlášení, že se mi něco - v tomto případě politická strana - líbí, vůbec nic neznamenalo. Možná, že je to samozřejmá daň za pohodlí, kterou přece platí všichni, a tak se za to nemusím stydět. A ochotně se potvrzuje, že se mi něco líbí, i když se mi to vlastně nelíbí. Pokud se pamatuji, tak za komunismu lidé uvažovali úplně stejně, ale styděli se za to.
