Setkání s budoucí světicí | Reflex.cz
reklama
nahoru

Setkání s budoucí světicí

Ota Ulč13. září 2014 • 00:15
Setkání s budoucí světicí
Ota Ulč
• foto: 
Archív

Představujeme vám ukázku z připravované nové knihy známého česko-amerického spisovatele Oty Ulče, která se bude jmenovat „Dvě dávné zkušenosti, dvě čerstvé plavby“ a vyjde v nakladatelství Šulc-Švarc:

reklama

Místo kolektivní návštěvy městského plánovacího úřadu  kalkutského půjdu jinam. Přijal jsem pozvání od krasavice jménem Mrs. Zerina Kalyanvala. ("Vala" znamená "odtud, původem, z", čili Josef Žižkovala je Pepík ze Žižkova.) Byl jsem jí představen ve společnosti maharádži z Chandigarghu. Tohoto feudála, zmnožujícího rodinné jmění reprezentací  tekutiny Coca Cola, jsem s doprovodným harémem poznal v Simle, jakýchsi  himalájských Karlových Varech.

Zerina pocházela ze státu Gudžáratu, kromě mateřštiny a perfektni BBC angličtiny znala bengali a hindi, tatínek byl fabrikant bohatec, ona vychováním Parsí, odrodila se a stala se vyznavačkou bohyně Kálí. A že prý Kálí vůbec není taková hrůzostrašná bohyně, jak se o ní píše. Když tedy Parsí, táži se, zda Zerina počítá, že její tělo bude odevzdáno supům k sezobání, jak je u tohoto druhu věřících zvykem. Jenže ona je úchylkářka disidentka a volí pohřeb žehem.

Přicupitala s oznámením, že spolu jedeme na oběd. Nevím ke komu, ale paní domu je operní zpěvačka, významná bengálská primadona, a její manžel je lékař, vlastník privátní kliniky.

V Kalkutě z okolní bídy tedy okamžitý přesun do luxusu. Hostitelka byla inteligentní, vlídná, pohledná až krásná. V její prostorné rezidenci jsem obdivoval bublající potůček, v něm plovoucí autentické lotosové květy.

"Co že bude pán pít?"

"Whisky", pravím.  "Skotskou, máte-li."

"Jistěžě. Jakou značku, pane?"

Vybral jsem si. Ovšemže měli.  Oceňuji takové zásoby a ptám se hostitelky, kolik že taková láhev v Indii stojí. Nevěděla a jak by mohla vědět - však nakupovat nechodi.  Nalévající lokaj posloužil informací a oznámil cenu 150 rupií.

Dělnice na solných polích, jak jsem se přesvědčil, si za den hrozné dřiny tehdy vydělaly rupie dvě a půl. Takže když sebou pořádně pohnou i v neděli, za necelý čtvrt roku budou mít dost peněz na jednu takovou láhev John Walker whisky.

(V této souvislosti neodolám s jednou zmínkou a v již zmíněné Simle v himalajském podhůří. Tam veškerou dopravu na strmých svazích obstarávají chudáci, provazy a řetězi  přivázaní k obrovským břemenům - k sudu s petrolejem, pěti kufrům, kredenci, tlusté zámožné matroně, ke všemu možnému movitému. Denní mzda je asi pět rupií. Láhev piva stála dvojnásobek, což mě napadlo jeden večer, když jsem tam u stromu močil hodnotový ekvivalent mzdy otroků, kteří se kolem mě stále vlekli, neboť den jim ještě nekončil.)

Zobám pokroutky, naslouchám erudovaným krasavicícm, které, jak se zdálo, létají každý měsíc do Paříže za nákupy a ke kadeřníkovi. V pánské společnosti jsem předpokládal  větší počet bezcenných floutků. Jeden mládenec, který utrácel zděděné jmění svou přítomností na automobilových závodech Formule 1, kdekoliv se konaly, by byl dovedl oslnit i na nejvtipnějším  pražském dýchánku.

Tahám za rukáv hostitele, vlídného a jak se ukázalo, i sdělného.

"Prosím vás, pane doktore, jak se tohle dá snášet? Tenhle luxus - a než se sem jeden k vám dostane, aby přelézal dodýchávající chudáky na chodníku. Není to k zbláznění?"

"Bylo by, kdybyste si to připouštěl," poopravil mě. "To máte jako ve špitále. Přijde nový sekundář a každý exitus se ho dotkne osobně. Tak se dá reagovat jen chvíli, neboť nebožtíci v nemocnici nikdy neubývají. Východisko je v citovém nezaangažování.  Člověk je smrtelný a bída Kalkuty je nekonečná. Buď z vás tedy bude realista, nebo zešílíte. Jste tu teprve pár dní, a proto reagujete jako ten nový doktůrek na sále. Ale brzo byste taky otupěl."

Byl jsem umlčen, ale nepřesvědčen. Třeba bída není tak tragicky nevyhnutelná jako smrt.

-     -     -

Po takové zkušenosti jsem se s mnohým poděkováním rozloučil a taxíkem odjel na adresu 54 A Lower Circle Road, kde na takové problémy a jejich případné řešení budou snad mít jiný názor. Byla to totiž adresa budoucí laureátky Nobelovy ceny míru a ještě pozdější světice Matky Terezy, rozené jako Agnes Bojaxhiu. Přišla na svět v roce 1910 v Albánii, tehdejší součásti dodýchávajícího otomanského impéria. Jako mladá jeptiška odjela do Indie, kde v roce 1950 založila řád Missionaries of Charity, přijala indické občanství a setrvala celý svůj život.

Zrovna tam rovněž přišly dvě Američanky, s dobrou vůlí jí předat nikoliv nepatrný obnos. Vybaven magnetofonem, strávil jsem s ní celou hodinu. Albánská jeptiška, postavou necelý metr a půl, unikala stereotypům. Žádná svatost, před níž nutno blednout, žádná hrabivá organizátorka, imponoval mi její praktický, pragmatický přístup k životu. "Peníze od lidí dostaneme, peníze utratíme. Kdy je přestaneme rozdávat? Tehdy až je přestaneme dostávat." Postoj - nedostatek svatosti - na výsost sympatický. Žádné špitání, tichoučké našlapování či zákazy brát boží jméno nadarmo. Na zdích místo krucifixů, náboženských relikvií, spíš vidím disneyovské malovánky, místo Madony spíš Mickey Mouse. Vymalované symboly radosti ze života jsou asi ta nejznamenitější zbožnost.  Dobrovolnice tam vesele natřásaly čerstvě narozená robátka, jež měla umřít v popelnicích. Odrostlejší zachránění mi zazpívali písničku "Bangladeš." Provázen jsem byl v prostorách, sloužících jako útulkem odložených, zavržených dětí. Stává se prý téměř denně, že na prahu najdou batole, zabalené v hadrech či novinách.

Na zdi visela vatikánská vyhláška o papežském povolení oněch Missionaries of Charity a u toho podmínky pro vstup do takového řádu. Od kandidátů se vyžadoval "cheerful disposition " a "common sense". K dispozici měla štáb jeptišek, z jejichž tmavých vizáží jsem usuzoval, že nejspíš pocházejí z hodně křesťanského a též hodně komunistického státu Kerala na zcela jižním konci indického subkontinentu. Všechny co jsem viděl, byly krásné, mladé, s velikými kukadly, pletí k závidění, vše podtrženo bílým hábitem.

Přeptával jsem se na proces přijímání novicek, na vyžadované jejich vlastnosti. Ano, optimistické nátury je třeba, veselost od podlahy, jen takové mohou sloužit a vydržet v Home  for the Destitute Dying neboli v Domě umírajících chuďasů. Bez optimismu tváří v tvář tolika utrpení by se člověk neobešel. Zájemkyně o takovou životní dráhu přijdou napřed se s prostředím seznámit a po šesti měsících se vrátí do svých domovů vše si znova důkladně promyslet. Jestliže se rozhodnou pro beautiful but hard life, jak řekla, potrvá několik roků, než dojde ke složení permanentní příslušnosti k řádu. Kdyby došlo k pozbytí oné cheerful disposition, řád by se s dotyčnou sám rozloučil.

Zeptal jsem se této poněkud světácké světice, jak si počínat se žebráctvem. Jsme západní konzumní hlupáci. "Co dělat?" táži se s Leninem. Řekla, že žebrák profesionál a žebrák autentický se rozpoznají podle energie, kterou vloží do svého počínání. Profesionál je agresivní, zlý, s prázdnotou v očích a duši, kdežto opravdový chudák si zachová aspoň špetku, milimetr důstojnosti.“

OTA ULČ (84)je česko-americký spisovatel a politolog. Žije v americkém Binghamtonu. Vystudoval práva na pražské Univerzitě Karlově, v roce 1959 emigroval z komunistického Československa. V USA vystudoval politologii na Kolumbijské univerzitě v New Yorku a na univerzitě v Binghamtonu učil předmět Comparative Governments. Je autorem mnoha populárních knih (například cestopisů a knih reportáží) i odborných publikací.

Ota Ulč


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama