Při pohledu na východ Ukrajiny hrozí reálné nebezpečí, že tamní občanská válka přeroste v otevřený ozbrojený konflikt mezi dvěma velkými státy. Bohužel některé indicie tomu nasvědčují, i když nás kdekdo pořád přesvědčuje o tom, že mír bude nakonec domluven.
Včera ukrajinský prezident Petro Porošenko otevřeně mluvil o vpádu ruské armády do jeho země. Přerušil kvůli tomu plánovanou návštěvu Turecka a svolal mimořádné zasedání Rady národní bezpečnosti a obrany. Podle zdrojů NATO na Ukrajině operuje tisíc ruských vojáků, což Moskva kategoricky popírá, zároveň však velitel doněckých povstalců Oleksandr Zacharčenko říká, že mezi separatisty bojují tři až čtyři tisíce Rusů. Ovšem jeho tvrzení ve vysílání stanice Rossija 24, že to jsou vojáci, „kteří raději než na plážích stráví dovolenou v jednom útvaru se svými bratry bojujícími za svobodu“, svéprávní lidé nemohou brát vážně. Že by nějaký voják místo dovolené či opušťáku riskoval zdraví a život?!
Už když Rusové v březnu anektovali Krym, zasvěcenější pozorovatelé varovali, že tím aktivity Ruska v této oblasti nekončí, protože by rádo ovládlo celý jihovýchod Ukrajiny, což by mu umožnilo navázat s poloostrovem Krym rovněž pozemní spojení. Po připojení k Rusku volá také separatistická Podněsterská moldavská republika. To by znamenalo bezprostřední ohrožení vojensky zcela bezvýznamného Moldavska, usilujícího k nelibosti Ruska o členství v EU a NATO, jakož i Rumunska.
Pokud Rusové ovládnou oblast Azovského moře, nebude to nic nového pod sluncem. O totéž usiloval již car Petr I., jemuž se později říkalo Veliký a který se v anketách o největšího Rusa všech dob umisťuje na čelných místech, koncem 17. století.
Cizí učitelé
Petr I. si liboval po pádu Žofiiny vlády ve vojenských hrách, jež postupně nabývaly vážnějšího rázu. V Moskvě pobýval mezi cizinci usazenými v Rusku a pochytával od nich vše, co pokládal za užitečné. Starý generál, Skot Patrick Gordon, upoutal jeho pozornost vyprávěním o bitvách, kterých se zúčastnil. Vždycky dobře naložený Švýcar François Lefort mu zpříjemňoval život pořádáním různých zábav a Holanďan Timmermans mu dával hodiny aritmetiky, geometrie a také dělostřelectví. Učenlivý Petr záhy svého pedagoga dokonce překonal.
Azovská tažení
Všechna vojenská cvičení a manévry nebyly ničím jiným než přípravou k novému tažení proti Krymu. Po neúspěšných Golicynových výpravách se moskevská vláda zmohla jen na obranu jižní hranice proti tatarským nájezdníkům. Když válka rozpoutaná Rakouskem a Polskem proti Turecku, k nimž se Rusko přidalo, nikam nevedla, Rakousko a Polsko zahájily vyjednávání o mír s osmanskou říší. Na oplátku moskevská vláda vyjednávala s krymským chánem, požadujíc pevnost Azov, obsazenou tureckou posádkou. Chán však její požadavek rozhodně odmítl.
Kdyby Rusko ovládlo Azov, mohlo by ohrožovat Krymský chanát. Dvoumetrový car zvolil stejné řešení, k jakému se nyní zjevně uchyluje prezident Putin: nač má zálusk, to si vezme silou. Na jaře 1695 vyplula třicetitisícová ruská armáda na říčních plavidlech po Oce na Volhu a překročila Don. Petr psal do tehdejší metropole Moskvy: „U Kožuchova (místo u Moskvy, kde se pořádaly manévry – pozn. J. Š.) jsme žertovali, a teď si jedeme hrát k Azovu.“
Jenže bez válečného loďstva Petr nemohl blokovat důležitou pevnost z moře, zatímco Turci po moři dostávali stále nové posily, zbraně a zásoby. Nekoordinovanost akcí ruských vojsk a neschopnost vzájemně si pomáhat v boji dovolovaly Turkům soustřeďovat síly na nejnebezpečnějších místech obležené pevnosti. Následující podzim Petr musel obléhání lákavého Azova zanechat.
Tento neúspěch jej přivedl k poznatku, že jeho země nezbytně potřebuje válečné loďstvo. Rozhodl se proto zopakovat kampaň příští léto a nařídil postavit veslovou flotilu z galér a lehkých plavidel, neboť malé lodě šlo postavit přes zimu. Na břehu řeky Voroněže, nedaleko jejího ústí do Donu, dal zřídit loděnice. Dubové, lipové a borové lesy rostoucí v okolí poskytovaly výborný materiál pro stavbu lodí. Petr se sám zúčastnil prací někdy jako inženýr, jindy jako obyčejný tesař se sekerou v rukou (nepřipomíná vám to trochu současné univerzální zaměření a nadání Vladimira Vladimiroviče?). Na jaře 1696 se k nemilému překvapení Turků u Azova objevilo ruské loďstvo o třiceti galérách a značném počtu dopravních lodí a loděk. Turecké loďstvo se bez boje stáhlo a Petrova vojska obklíčila Azov z moře i ze souše. Poté, co Turci zjistili, že pomoc z Cařihradu nepřijde, se v červenci vzdali. Petr se tak stal nejen dobyvatelem Azova, ale rovněž zakladatelem ruského válečného loďstva, jež se ze skromných začátků dostalo před katastrofálním debaklem v rusko-japonské válce (1904–1905) na třetí příčku (za Británií a Francií) a za admirála Gorškova, tedy za sovětské éry, dokonce na druhé místo – za USA.
Dobytím Azova sice válka s Tureckem neskončila a v budoucnu jich proběhlo ještě mnoho, ale to už je jiná kapitola.
Nová fronta
Vše nasvědčuje tomu, že Rusko právě otevřelo novou, jihovýchodní frontu u Azovského moře a dochází k protiofenzívě v Doněcké a Luhanské oblasti. Prezident Putin se momentálně těší rekordní, až devadesátiprocentní podpoře obyvatel Ruské federace, kteří se radují z vidiny obnovy ruského impéria. Absenci polských jablek na trhu určitě překousnou. Je však otázka, jak dlouho Putinova popularita vydrží, jestliže nynější konflikt na Ukrajině, jenž si podle OSN už vyžádal přes 2200 mrtvých (neoficiální odhady jsou mnohonásobně vyšší), přeroste v regulérní válku dvou států. Zatím prosákly informace, že na Ukrajině zahynulo již sto ruských vojáků. Pokud vzplane rozsáhlý konflikt, ztráty se budou počítat možná až v desítkách tisíc. Rusové mají stále na paměti tisícové oběti v afghánské a čečenské válce. Kdyby se měly opakovat, Putinova obliba by zřejmě dramaticky klesla.
Kdo zatím trpí nejvíce, jsou jednoznačně nešťastní Ukrajinci. K obětem na životech, z nichž více než polovinu tvoří civilisté, je nutno připočíst úhrnem 3,9 miliónu občanskou válkou postižených lidí, 156 000 osob bez střechy nad hlavou a 188 000 uprchlíků do Ruska. Jaká utrpení ještě čekají ekonomicky zbídačenou a rozhádanou Ukrajinu?
