JAROMÍR BOSÁK: Cesta létající lednicí a jak se pozná Brazílie z plazícího se auta | Reflex.cz
reklama
nahoru

JAROMÍR BOSÁK: Cesta létající lednicí a jak se pozná Brazílie z plazícího se auta

Jaromír Bosák12. června 2014 • 09:00
JAROMÍR BOSÁK: Cesta létající lednicí a jak se pozná Brazílie z plazícího se auta
Messi, Neymar, Ronaldo
• foto: 
Profimedia.cz

Nemám rád první dny na šampionátech. Člověk bývá unavený po dlouhých cestách, máloco funguje, do cesty se staví jedna překážka za druhou. Brazílie nebyla výjimkou. Na důkaz takového tvrzení přidávám několik postřehů.

reklama

Prvním úspěchem lze směle nazvat ten fakt, že jsme v letadle z Lisabonu do Sao Paula neumrzli. Nechápu proč, ale celých jedenáct hodin z nás chtěla klimatizace nadělat kusy zmraženého masa.

Dostat se do hotelu měl být po opuštění létající lednice v podstatě dětský úkol. Transfery tohoto typu má pro novináře zajišťovat místní organizace Grupo Águipa. Jenomže ve vestibulu letiště stál jediný kiosk poskytující podobné služby – ovšem výhradně pro návštěvníky kongresu FIFA. Pozvánka na mecheche šéfů nás těsně minula, tak jsme museli hledat dál. Po chvíli spatřil kolega - kameraman Jarda Jirásek, který mě v Brazílii doprovází - slečnu v dobrovolnické uniformě a logem nabízené společnosti.

Svou otázkou: „Co a jak“? Vyvolal v jejích očích děs a vynutil si sestavení nakonec až pětičlenného dobrovolnického koncilia. Jeho členové neustále někam volali a tvářili se, že za pět minut odjíždíme. Kdepak, po hodině něco takového přestane našince bavit a tak se jde na taxíka. V tomto ohledu funguje svět na saopaulském aeroportu náramně. Klient si u pokladny před „štaflem“ může zaplatit cestu, dokonce i kartou, a tím odpadnou dohady za kolik a nemáte obavu, že vám drožkář napočítá dvojnásobek obvyklé ceny.

No jo, sedět v taxíku je vcelku příjemná věc, pokud ovšem nejedete z letiště v Sao Paulu směrem k centru okolo půl šesté odpoledne. Vzdálenost mezi oběma body činí dvacet pět kilometrů. První tři z nich jsme jeli tři čtvrtě hodiny! To nebyl posun, šlo o plazení nejpomalejším možným způsobem. Dvouproudová silnice byla dokonale ucpaná, představa hracích dnů a nutnosti rychle se přesunout ke stadionu či naopak nazpět k letišti ve mně budila poněkud rozporuplné pocity, které by se daly charakterizovat úslovím:“Do háje“.

Pořádat šampionát a nemít postavené odpovídající komunikace, to je prima kombinace. Když jsem se tázal šoféra, jde-li o běžný jev, snažil se nám vnutit myšlenku, že se kdesi stala nehoda. Houby accident, miláčku, když se pomalu na každém kilometru vlévají do našich dvou proudů další dva nekonečné toky automobilů zprava, nemůže se dít nic jiného než takováto hra na parkoviště.

Z města jako takového jsme vlastně neviděli zhola nic, protože v Brazílii vládne místní zima, tudíž se stmívá už okolo páté a soumrak postupuje náramně rychle. Počasí také nic moc, ale Středoevropanovi dvacet stupňů a nějaký ten deštík náladu nezkazí. Po dojetí na místo určení bylo jasné, že taxikář nám svými riskantními manévry, při kterých přes všemožné zákazy objížděl kolony, ušetřil minimálně dvě hodiny času. Ty jsme následně strávili na recepci hotelu Mercury. Jaroslav totiž zapomněl hotelové vouchery na celou dobu brazilského pobytu na stole v pokoji v Lisabonu – to bylo drahých pět hodin spánku. Bez důležitého kusu papíru je totiž snaha domoci se svého objednaného pokoje podobná té Sysifově. Nemáš papír, nebydlíš, tak to dlouho vypadalo. Hodně vysvětlování, přesvědčování, telefonování… a to všechno v prostředí, které poměrně značně připomínalo recepci hotelu ze seriálu Čtvrtá hvězda.

Hlavní recepční, mladý klouček, šišlal tak, že mu nebylo rozumět v žádném z jazyků, a ještě se přitom kroutil jako bajadéra při tréninku. Chvíli jsem ho podezříval z toho, že se předvádí pro skrytou kameru a přehnaně paroduje muže, co mají rádi muže. Ale zřejmě šlo o přirozený projev. Nakonec se dal přesvědčit a pan kolega spočine ve svém pokoji. Což znamenalo velkou porci nelíčené radosti i pro mě. Společnou postel si totiž dokážu představit s leckým, ale s panem Jiráskem zrovna ne, vždyť bychom se na ní ani nevešli. Tak alespoň něco klaplo…

Úryvek z knihy, která vyjde bezprostředně po skončení šampionátu.

Jaromír Bosák


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama