Každý týden jeden z čtenářů Reflexu klade dotaz významnému českému psychiatrovi Cyrilu Höschlovi, který je i dlouholetým spolupracovníkem našeho časopisu. Jak zněla otázka a odpověď v minulých dnech?
Pane doktore,
ráda bych znala Váš názor na alergie. Měla jsem 16 let psa a bylo to krásné období v mém životě. Posléze jsem žila v těsném kontaktu s kočkami a tehdy se u mě objevil alergický ekzém. Nyní jsem se rozhodla opět pro pejska. Protože jsem si vědoma alergie na kočky, zašla jsem „pro klid duše“ na testy. Jenže podle výsledků mi však ani pes nebyl doporučen. Byl to šok! Při rozhodnutí nemít psa jsem se cítila smutná a zklamaná. Při rozhodnutí neposlechnout doktory jsem byla radostná, svobodná a spokojená. Rozhodla jsem se tedy mít opět psa. Jak ale přesvědčit imunitní systém, že pes je O.K.?
Jitka Horáková
Nechci a nebudu se plést alergologům do řemesla, neboť jen oni by mohli zasvěceně komentovat možnosti desenzibilizace (tedy „znecitlivění“) vůči psím alergenům a možnosti příznivého vývoje alergie navzdory pokračující expozici. Vezmu-li však jako poučený laik, sám kdysi pylový alergik, v potaz analogii se sennou rýmou, pak si kladu otázku, jestli to s tím pejskem není podobné jako s travinami, jívami, šeříky a jablky, jež mi kdysi spouštěly příšerné záchvaty s nosem jak vodovod a podrážděním spojivek, že jsem si mohl oči vydrápat.
Je pravda, že jsem v mládí absolvoval řadu testů a následné desenzibilizační kúry injekcemi. Pak jsem ještě léta musel tu a tam užívat antialergika (tehdy hrozně tlumila – po bromadrylu se spalo jak v narkóze), ale záchvatů bylo čím dál méně a s věkem to všechno pominulo.
Dneska si můžu lehnout do trávy či na seno a celkem ve zdraví to přežiju, což kolem puberty bylo nemyslitelné. Chci tím říci, že možná i ve Vašem případě by se mohl uplatnit věkový faktor (alergie jaksi „vyšumí“) a určitá desenzibilizace. Otázka tedy nezní, zda lékaři mají pravdu, když Vám nedoporučují psa (mají), ale zda zrovna pro Vás je větší újma emoční, když je poslechnete, nebo fyzická, když tu a tam budete mít kopřivku jako cenu za přátelství miloučkého tvora. To jste si už zřejmě rozhodla sama. Dobré je, že na kopřivku se neumírá.
Horší však je, že nemusí zůstat jen u ní, ale opuchnout mohou třeba i dýchací cesty, může se rozvinout astma (ale pozor, u dětí pes v rodině před rozvojem astmatu zřejmě chrání!) či anafylaktický šok a na to už se umřít dá. Pravděpodobnost je však velice malá. Rozhodně je životu nebezpečnější jezdit autem, což lidi klidně dělají a těžko jim to doktoři mohou zakázat. Každopádně si hned po pejskovi opatřete také chápajícího alergologa s nadhledem, který Vám s tím když tak pomůže. Psychiatra si pošetřete pro případ, že to s pejskem přece jen nepůjde
