STEVE FISHER: Tak ještě jednou, jak se vlastně jmenujete? | Reflex.cz
reklama
nahoru

STEVE FISHER: Tak ještě jednou, jak se vlastně jmenujete?

Steve Fisher16. května 2014 • 10:00
STEVE FISHER: Tak ještě jednou, jak se vlastně jmenujete?
Jména
• foto: 
Marek Douša

Všichni máme své chyby a slabosti. Jedna moje slabá stránka je pamatovák na jména, když se s někým poprvé setkám. Jsem skutečně případ. Možná jsem v těchto situacích příliš rozpačitý. Když mi někdo někoho představuje, bojím se, jestli na něj udělám ten správný dojem, a tak se věnuju víc tomu, co říkám já, než slovům toho druhého.

reklama

Ale někdy je kupodivu snazší zapamatovat si jména lidí tady, v Česku. Je to proto, že je musím často žádat, aby své jméno pětkrát či šestkrát zopakovali, než to zvládnu. Tohle se stává hlavně v nočních klubech s opravdu hlasitou hudbou. Takový rozhovor pak obvykle probíhá asi takhle:

„Ahoj, jsem Steve.“
„Čau, jsem Jana.“
„Ahoj, Anno.“
„Ne, Jana.“
„Hana?“
„Jana!“
„Aha, Jana! Promiň. Fajn. Hele, bydlíš tady, v Praze, Jano?“
„Ne, jsem z Horažďovic.“
„Ražovic?“
„Horažďovic.“
„Oražovic?“
„Horažďovic.“
„Jo tak, no fajn. A co tady ta tvá kamarádka?“
„To je Hana.“
„Á, Jana, jako ty.“
„Ne, je to Hana.“
„Anna?“
„Hana!“

A potom, když se zeptám Jany a Hany, jestli jsou samy, nebo na někoho čekají, řeknou mi, že na „Pavla a Petra“. Česká jména člověka někdy pěkně matou, ale já na 100 procent vím, že Pavla a Petra jsou jména ženská, takže teď mám dojem, že je tu šance na rande se čtyřmi děvčaty najednou…, dokud se neobjeví Pavel a Petr. A tak jsem zase na nule. Znova mě dostalo to zkurvený český skloňování!

Tak jdu zpátky k baru, kde jsem si před chvilkou povídal s nějakými chlápky, které jsem tu potkal.

„Ty holky, co sis s nima povídal, byly docela kočky,“ povídá jeden.
„Daly ti telefonní číslo?“
„Ne, Marku, nedaly.“
„Jsem Mirek.“
„Promiň, Mirko.“
„Neříká se Mirko. Říká se Mirku. Mirko řekneš holce, která se jmenuje Mirka.“
„Promiň, Mirku. Tak dobrá, Mirka je ženská. Ale před chvílí jsi mluvil o někom, kdo se jmenuje Jirka. To je taky ženská?“
„Ne, to je chlap.“
„Mirka je ženský jméno, ale Jirka je mužský. No fajn, myslím, že to nějakej smysl dává… do jistý míry. A Jitka?“
„Ženská.“
„A Jenda?“
„Mužskej. Jenda je přezdívka Jana.“
„Já myslel, že se Janovi říká Honza.“
„Taky.“
„Do prdele.“

Pak jsem dostal na mobil zprávu od někoho z mých kontaktů.

„Mám tu zprávu od někoho, kdo se jmenuje Míša,“ povídám Mirkovi. „Je to chlap, nebo ženská?“
„Mohlo by být obojí,“ povídá on.

Pane na nebi! Už si začínám myslet, že bych možná vůbec neměl chodit mezi lidi.



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama