To přirovnání se nabídlo tak samozřejmě, jako se Tomáš Procházka, mladý dokumentarista a filmař s amatérskou technikou, přičlenil do rodiny sympatického Jardy z Předlic, městské části Ústí nad Labem. Skrze autorský dokument nazvaný Gadžo tak Tomáš vyprávěl nejen příběh Romů v exponovaném Šluknovsku, ale také příběh jedné romské a velice sympatické rodiny, jíž se dokumentarista stal doslova součástí.
Tomášův dokument je mnohem víc o něm samém, než se možná na první pohled zdá. To on se jako první otevřel a rozhodl se k romské komunitě přistupovat bez předsudků, plný vstřícnosti a také zvídavých otázek. Své rozhodnutí odstěhovat se na půl roku mezi romskou komunitu, do oblasti, kde jsou často hlášené incidenty z obou stran, se rozhodl po té, co od něj odešla manželka a jeho život najednou přestal mít jasný cíl. Na počátku dokumentu se nám Tomáš snažil ukázat, jak postupně upadal do letargie a jak jej z ní myšlenka na soužití s Romy vytrhla. Prostota a jakási nahota Tomášova vyprávění dodává snímku ani ne tak autenticitu, kterou divák očekává, jako spíše určitou formu napětí – je mimořádně zjevné, že dokumentarista nemohl předem tušit, jak vlastně jeho dokumentaristický experiment dopadne.
Tomášova cesta do Předlic skončila u Jardy, majitele domu, jež pronajímá výhradně Romům. S manželkou nemá děti, vychovávají pouze synovce Viktora – ten je důležitý proto, že občas dokumentaristovi Tomášovi „sebere“ kameru a natáčí sám. S trochou nadsázky tak lze říci, že autorství patří i malému Viktorovi. Svým „zásahem“ Tomáš zjistí, že existují milí, vstřícní, přátelští Romové, kteří po hodině známosti s Tomášem jej nazývali svým kamarádem. Neobyvatelnou a polorozbořenou prostoru, o níž by většina z nás řekla, že je na odpis (na odstřel?), přemění Gadžo (tak Tomáše a vlastně všechny, jež nejsou romského původu, nazývají Romové) s Jardou na uspokojivě obyvatelnou garsonku. Tomáš tak začíná sedět na dvou židlích (doslova – v bytě má jednu černou a jednu bílou).
Vůči Tomášovu experimentu chová z počátku značnou nedůvěru především vlastní rodina, přičemž nejvíce babička, která v souvislosti s Romy neustále opakuje slovo tak často skloňované v řečích těch méně tolerantních: „nepřizpůsobiví“. I když se jí Tomáš po bezproblémovém soužití snaží vysvětlit, jak jsou na něj hodní, z jejího výrazu je patrná nedůvěra. Babička zde tak reprezentuje početnou skupinu obyvatel, kteří vůči Romům chovají a priori nedůvěru a s velkými pochybnostmi nahlížejí na jakékoli pozitivní reference.
Tomáš se v Ústí nad Labem pohybuje v době, kdy se situace mezi Romy a místními „bílými“ vyostřuje. Romové nedávno napadli mladý pár a brutálně jej zbili. Místní viní romskou komunitu jako celek, protiromská nálada v této oblasti vrcholí.
Gadžo se snaží zprostředkovat pohled obou komunit – když zpovídá bílou rodinu, slyší neustále o problémech, které Romové způsobují. I členové této rodiny však přiznávají, že je možné, že ti Romové, o nichž hovoří, představují v rámci komunity extrémní špičku ledovce.
Dokumentarista se po celou dobu svého filmařského „zásahu“ staví do role rádoby nestranného, zvídavého a zvědavého pozorovatele. Svými otázkami na dva znesvářené tábory se snaží postihnout meritus věci, který je i v dané oblasti velmi těžké vměstnat do necelé hodiny snímku. Možná nejzajímavějším momentem je okamžik, kdy romská rodina Jardy uspořádá pro dokumentaristu Tomáše oslavu narozenin. Když na ni přijedou i Tomášovi příbuzní, včetně rodičů, zdá se, že je po předsudcích. „Je spoustu takových Jardů,“ poukazuje v dokumentu Tomáš. „Vřele doporučuju kadýmu, ať si s nima zkusí žít,“ slýchal prý Tomáš – a tak to zkusil. Něčeho takového se však pochopitelně většina Čechů účastnit nemůže a jistě ani nechce. A především pro ty, kdo mají z předsudků utkaný kabát, by měl být dokument Gadžo „povinnou četbou“.
