Ptali jsme se slavných osobností: Jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Jaromíra Nohavici? | Reflex.cz
reklama
nahoru

Ptali jsme se slavných osobností: Jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Jaromíra Nohavici?

Milan Tesař6. června 2013 • 08:18
Ptali jsme se slavných osobností: Jaká je vaše nejoblíbenější píseň od Jaromíra Nohavici?
Jaromír Nohavica
• foto: 
Václav Jirásek

Během přípravy článku o Jaromírovi Nohavicovi u příležitosti jeho šedesátých kulatek jsem se rozhodl obeslat rozličné osobnosti ze všech sfér české společnosti a prozkoumat, zda fenomén Nohavica vskutku funguje globálně. Otázka zněla: "Která písnička z jeho repertoáru je pro Vás osobně speciální, výjimečná... a PROČ?" Vlastně mě ani nepřekvapilo, že drtivá většina z nich pochází z Divného století, výjimečného alba z roku 1996.

reklama

Zlata Holušová,

ředitelka festivalu Colours of Ostrava

Ještě dnes si pamatuji, jak jsem stála za oponou, kde Pepa Streichl přemlouval Jarka jako svého hosta k prvnímu vystoupení a byla to velká chvíle, jasno bylo ihned po prvním koncertu, že se právě zrodila mimořádná hvězda. Milovala jsem zejména jeho Bláznivou Markétku, pro její neobvyklou melodii a duchaplný zastřený text, který hořel tajemnem.

Mojmir Hampl,

víceguvernér České národní banky

Zaprvé Haleluja. Slyšel jsem ji poprvé jako čerstvý teenager na školním lyžáku v jedné špatně vytopené chatce uz hodně dlouho po oficiální večerce od někoho, kdo propašoval z domu na kazetě amatersky a velmi mizerně nahraný Nohavicův koncert. Tak jsem slyšel JN vubec poprvé a byl jsem lapen, podlehl mu a trvá to vlastně dodnes.

Michal Suchánek

herec a scenárista (Partička)

Nejvíc mne "bere" Sarajevo. Neumím přesně definovat proč a sám Jarek mi řekl, ze to proste nějak "trefil". Jenže on se stejně neumí netrefit...

Jan Král

někdejší signatář Charty, mánička, publicista

Darmoděj. Píše se rok 1983 a v Ostravě, tedy v její porubské části, se koná Folkový kolotoč. Konkrétně tedy v Domě kultury Ostravsko-karvinských dolů. Je mi tak zhruba patnáct a poprvé vidím a slyším Jaromíra Nohavicu zpívat Darmoděje. Štíhlý mladík ve starých džínách s výrazem štvance, který rád něco vypije, zpívá tuto píseň v premiéře. Narvaný sál hornického kulturáku ani nedýchá. Na sobě mám pepita. To jsou takové ty řeznické kalhoty s bílými ačernými čtverečky, co se prodávaly v pracovních oděvech. Řeznické kalhoty stály pár korun a my, začínající máničky, jsme v tom pracovním chodili zásadně. Když vládne dělnická třída, oblékáme se jako dělnická třída – tak zněla jasná logika viditelného protestu. Dokážu dnes tvrdit, že už tehdy, v tom Domě kultury OKD jsme všichni tušili, že zažíváme něco výjimečného: Co s námi všemi teď dál bude? A jaké časy nás čekají po Darmodějovi?

Střih. Podzim 2012. Narvaný sál někdejšího plynojemu Gong ve Vítkovicích. Jaromír Nohavica, postarší muž, sebejistý a zvyklý pracovat s publikem, zpívá za doprovodu ostravské Janáčkovy filharmonie Darmoděje. Narvaný sál Gongu ani nedýchá. Nelze se ubránit bleskové rekapitulaci uplynulého třicetiletí. Z náměstí Lidových milicí je náměstí Masarykovo a v pepitech už nikoho nevidět. Porubský dům kultury nepatří horníkům a nejmenuje se OKD, nýbrž Poklad. Dělnická třída dovládla. Bez ohledu na to všechno bych ovšem přísahal, že i v supernovém Gongu napadají mnohé stejné, dávné porubské otázky: Co s námi všemi teď dál bude? A jaké časy nás čekají po Darmodějovi?

Jiří David

výtvarník

Upřímně, nikdy jsem doposud Nohavicu příliš hudebně nevyhledával, ale dnes jsem si na popud ankety vyslechl jeho asi čtyřicet písní v kuse. Nohavica je pro mne především úžasný lyrik, básník, takže mne více berou jeho skladby, jež se příliš vtipně nevtírají většinovému publiku, zde jsou například:

Jako jelen, když chce vodu pít, Dance Macabre, Stodoly, Starý muž, Řeka zapomnění, Zbloudilí koráb, Mám jizvu na rtu, Zestárli jsme lásko.

Karel Cieślar

architekt a bývalý starosta Českého Těšína

Na albu Divné století vyšla v roce 1996 nádherná píseň nazvaná prostě Těšínská. Je obdivuhodné, kolik obrazů, nálad a dokonce vůní spletité doby minulého století, se podařilo Nohavicovi zahrát a zazpívat. Nedávno jsem mu vyprávěl, jak jsem si toto jeho CD pouštěl v autě na cestách, ať už to bylo po povodních v roce 1997, kdy jsem jel do poničených Troubek - anebo o měsíc později, když jsem se musel se svými čtyřmi malými dětmi postavit nad hrobem jejich matky. Závěr minulého “divného” století byl pro mně opravdu tragický, “to málo, co jsme měli, nám vody sebraly”. A přitom tato písnička je vlastně plná optimismu, je o těšínském nebi, o zázraku, který se koná jednou za sto let... , prostě “kochałbym ją i pieścił chyba lat dwieście“!

Dan Bárta

zpěvák

Mám rád ty staré věci z kazet ještě, z dob jinošství svého, Divoký koně a Darmoděje, pro tu nostalgii už i dnes.

Všechno nás rozděluje a jenom láska spojí... to je přece krásný verš, i když to není pravda. Kdybych se narodil před sto léty je pěkná. I jiné jsou. Mnoho. Nějak mě umí dojmout ten pán.

Matrin Němec

Výtvatník a hudebník (Precedens)

K Jarkovi Nohavicovi mám dvojaký poměr. Mám rád patetického básníka Nohavicu, ale trochu mě irituje onen lehce populistický Jarek, který občas vymění básníka za Baník. Mám rád obřezaného Slovana Nohavicu, který je uspěchaný asi jako střih v tarkovského Stalkeru, s hlasem, kterým by mohl dabovat Morgana Freemana (v další roli Hospodina, samozřejmě), ale nemám docela pochopení pro Jarkovo tříčuníkovské “vi, vi, vi, vi, ví!“, když přece vím, že Nohavica dávno ví! Osobně bych si na pustý ostrov vzal (a občas i beru) album Divné století, které se, dle mého názoru, povedlo oběma. Ale album je to krásné – vždyť ho Nohavica otevírá úchvatně romantickou (v původním slova smyslu) písní Divocí koně a je zakončeno Jarkovou snad nejvtipnější (moritát čistý jak žižkovská fasáda) Až to se mnou sekne! A to ani nemluvím o tom, že támhle za kopcem je Sarajevo (píseň silná a křehká jako lidovka).

Galina Miklínová

výtvarnice, ilustrátorka (Lichožrouti) a režisérka

U mne jednoznačně vede Nohavicova Těšínská. Při jejím poslechu mi kromě husí kůže naskočí vzpomínka na mého dědečka Jana Drozda a jeho ženu, moji milovanou babičku Mariu. Jejich velká těšínská láska. Pravda, babička nebyla "dcera ševcova" a tak dále, ale ta písnička voní něčím, čím voněli oni. Nakonec vše dopadlo jinak, jenže jak zpívá Nohavica: "...ještěže člověk nikdy neví, co ho čeká."

Lou Fanánek Hagen

zpěvák (Tři sestry, Synové výčepu)

Speciální pro mne není žádná, ale nejradši mám Pochod marodů. „Krabičku cigaret“ jsme vyřvávali v hostinci na Bábě v osmdesátých letech minulého století.

Miroslav Stoniš

spisovatel

Žádná písnička pana Jaromíra Nohavici není pro mne speciální, výjimečná. Výjimečná a jedinečná a nezaměnitelná je pro mne celá jeho tvorba. Kdybych měl například odpovědět na otázku, která báseň pana Jaroslava Seiferta je pro ta nejmilejší a která je mi nejbližší, musel bych na stůl snést všechny jeho svazky, jež mám v knihovně, ukázat na ně a říct: toto je má nejmilejší Seifertova báseň.

Marie Rottrová

zpěvačka

S Jarkem Nohavicou jsem se seznámila v ostravském rozhlase, vlastně hned vedle, v baru U Waldemara, kde se scházeli ostravští muzikanti a lidi z rádia. Jednou jsme měli s kapelou vyjet na turné a já v té době neměla hosta koncertu. Věděla jsem, že Jarek překládá Vysockého a zpívá něco od Okudžavy, tak mu můj manažer nabídl hostování s našim Flamingem. Jarek to rád přijal a já ho na pódiu představila jako mladého, začínajícího písničkáře. Jarek přišel s kytarou, začal zpívat a od prvních tonů a veršů měl publikum v hrsti a celé turné měl obrovský úspěch. I já s kapelou jsme každý koncert stáli v portálu a nemohli jsme se ho nabažit. Z jeho dalšího hostování sešlo. Jarek se po tom úspěchu vydal na sólovou dráhu. Byla jsem trochu zklamaná, ale moc jsem mu to přála. Jarek mi napsal 24 krásných textů, nejznámější je Ozzyho She´s gone - Lásko,voníš deštěm.

Karel Holas

Zpěvák, houslista (Čechomor)

Vzpomínám si i na jednu příhodu z natáčení. Bylo to během vzniku filmu Rok Ďábla. Tehdy spontánně, právě z iniciativy Jarka, vznikla jednoduchá píseň Malý český Hollywood. Zpívali jsme si ji po každém natáčecím dnu a bylo nám všem díky ní tehdy dobře. Myslím, že nejen pro mě to byly chvíle důležité a nezapomenutelné. Všichni, kteří pracovali na právě vznikajícím filmu Petra Zelenky, se v tu chvíli stmelili a byli jsme rádi, že se vzájemně ctíme a děláme něco výjimečného, něco, co nás opravdu baví a na co budeme dlouho vzpomínat. Písnička Malý český Hollywood se ale, pokud vím, nikdy na žádném nosiči neobjevila, ani na koncertě se nikdy nehrála, byla to piseň o nás, pro nás.

Slávek Janda

Zpěvák, kytarista (Abraxas)

Tvorbu Jaromíra Nohavici neznám nijak důkladně, ale třeba se mi líbila písnička Milionář asi proto, že je to trochu k pousmání.

Olga Dabrowská

Herečka (Knoflíkáři), scenáristka (Kuličky)

Mikymauz. Ráno mě probouzí tma, sahám si na zápěstí, zdali mi to ještě tluče nebo mám ještě štěstí... Tato píseň přispěla k mému vnitřnímu nasměrování k otázce vlastní smrtelnosti. Časem se to ukázalo být velmi užitečné.

Lucie Svobodová

Výtvarnice (Dějiny udatného českého národa)

Pro mě jsou speciální Tři čuníci, protože jsem vytvářela k téhle písničce videoklip. Znala jsem doslova každou notu a každé písmeno. Je to sice dávno dávno, ale dobře si pamatuji, že jsem se výborně bavila.

Petr Hruška

básník

Podzemní prameny a Bláznivá Markéta. V obou je něco nádherně neurčitého, samo pro sebe a přitom tajemně lákavé, tak, jak to ve skutečné poezii je vždy. Není to jen kus reality oblečený do rýmů a tónů, nějaký vtipný či kritický či lyrický komentář naší doby, což Jarek také dělává – tyhle dvě písně jako by dokázaly překvapit i samy sebe, jako by se vzepřely doslovnému autorovu záměru a rozhodly se, že budou jenom krásné.

David Havlíček

Tajemník Národní ekonomické rady vlády

Fotbal. Možná i tou aktuální situací ohledně nejasné budoucnosti Baníku Ostrava. Na Baníku (v Ostravě se tak říká i parku Husův sad) jsem každý den nastupoval na autobus, když jsem jezdil ze základní školy domů. A již tehdy jsme všichni na škole tuhle písničku znali. Čím starší jsme pak byli, tím více smyslů jsme v ní nacházeli. Smysl pro humor, hrdost ale i jízlivost vůči těm „nenáviděným Pražákům“. Tedy vůči těm, kterými se nakonec mnoho z nás stalo. Vždycky když si ale pustíme tuhle písničku, tak víme, odkud jsme. A jsme na to hrdí. Ostrava jedem!

Petr Zvoníček,

Producent, který nakupuje pro Českou televizi hudební pořady ze zahraničí

Nepřitahovalo mě to, ale moje žena Lída měla kazetu, a z té mi utkvěla píseň Těšínská a Přítel. Ale stejně tam něco přebývalo a nebo chybělo. Museli by se těch popěvků chopit třeba trumpetisté: Paolo Fresu, Nils-Petter Molvaer nebo nejspíš Tomasz Stanko. Mohli by to rozvinout a povýšit až do nebeských výšin, jako to dokázal altsaxofonista Paul Desmond s písněmi Paula Simona na své desce Bridge Over Troubled Water. Budou z některých písní Jaromíra Nohavici jednou také standardy ?

Vladivojna La Chia

Výtvarnice, hudebnice (ex-Banana)

Divocí koně, tam jsem si vždycky představovala, že jsem jeden z těch koníčků, u skladby Petěburg zase Ivánovna. Miluju také Sarajevo nebo Ještě mi scházíš... U skladby Litanie na konci století mně vždycky mrazilo... Prostě Divné století je kompletní nádhera. Člověka úplně vtáhne těmi texty a příběhy. Je to takový diamant mezi českými alby.

Jan Drbohlav,

Scenárista (Habermannův mlýn)

Nejprve je třeba předeslat, že pro člověka odkojeného AC/DC je cesta k folku poměrně trnitá. Nicméně - a to je zřejmě to největší kouzlo Jaromíra Nohavici - i takovému člověku stojí za to ty trny ulámat. Já osobně jsem do lámání pustil až poměrně pozdě, někdy kolem jeho alba Babylon. Od té doby se občas - a s radostí - zaposlouchám. ¨

Jiří Jirmal

Kytarista, profesor státní konzervatoře

Písničky pana Nohavici vůbec neznám. Jsem na tuto hudební oblast spojenou s určitým typem poezie velmi alergický. Prostřednictvím mých přátel jsem si dnes několik písní Jaromíra Nohavici poslechl a musím říci, že kytarové doprovody se zpěvem jsou velmi obdivuhodné.

Miloš Čermák

Novinář, spisovatel, autor knihy Půlkacíř o Karlu Krylovi

Kdybych si měl vybrat jednu, tak to asi bude Jizva na rtu. To je působivá, téměř dokonalá píseň, která mě dojímá, a kdyby v ní nebyl patetický verš o klanění se "básníkům této země", tak v mé soukromé hitparádě překoná i nejlepší Krylovky.

Tereza z Davle

fotografka

Pro mě je speciální píseň Starý muž, neboť mi připomíná mojí velkou lásku a je vlastně o ní .

Josef Vlček

Hudební publicista

Podle mne nejlepší skladba, kterou kdy napsal, je Mám jizvu na rtu. Včetně melodie, která má v refrénu charakter jakéhosi „slovanského gospelu“. Je to vážný song, ale pokaždé, kdyžho slyším, mlátím se smíchy při verši „chtěl bych vidět Baník, jak poráží Barcelonu“. Zvlášť v posledních letech.

Ikarus, ze které píseň pochází, je nejspíš Nohavicovým vrcholem, ale já osobně dávám přednost o patnáct let staršímu Mikymauzoleu. Tam jsou dvě vizionářské písně, které mám od Nohavici asi nejraději. Shodou okolností leží na desce vedle sebe a mě kromě jejich poselství nepřestává těšit kontrast a zároveň propojení mezi nimi. Kolikrát jsem si v minulých letech připomněl Dál se háže kamením, už asi nespočítám. Nenávist, která směřuje vůči všem, kdo vidí jinak nebo dál než ostatní, je v naší společnosti všudypřítomná. A pak následuje jako protiklad a zároveň odpověď Vlaštovko, leť. Po předchozím obrazu lidské zloby a malosti najednou přichází píseň, ve které cítím něco nesmírně pozitivního. Zvednout hlavu vzhůru a nezabývat se tím, kde leží jaké psí hovno. Letět ve všech významech toho slova. Vážím si Mikymauzolea i jako hudební kritik. Zatímco v roce 1993 ostatní folkoví zpěváci tyli z minulosti a pořád se ještě posmívali rudochovi, že jde od válu, Nohavica hledal pro písničkářství cestu dopředu, k novým tématům a novým otázkám. Letěl (a pořád letí) daleko před ostatními.

David Šindelář

Producent, pamětník jednoho z prvních koncertů Jarka Nohavici

Můj otec byl zvukový mistr a jezdil jako zvukař mimo jiné s Marií Rottrovou a když se rozhodl Milan Kaplan pořádat Folkové kolotoče, tak se na něj obrátil a ten dal dohromady aparaturu pro zvučení prvních Kolotočů. Já jsem měl díky tomu přístup do zákulisí a do dneška si pamatuji na moje úplně první setkání s Nohavicou: šel jsem se vyčůrat do šaten hudebníků a v tom při čůrání vejde dovnitř z pohledu devítiletého kluka opravdu VÉÉÉLIKÝ CHLAPÍK, který má dlouhé vlasy, není zrovna hladce oholen a ještě kouří, a ještě k tomu se postaví vedle mne a klidně si čůrá. V milisekundě se mi vybavily drogové scény z Majora Zemana a dílu Mimikry a pamatuji se, že jsem čůral najednou kamsi jinam, než do toho čuracího žlabu na WC. Dodneška si pamatuji, že jsem potřebu strachy nestihl dokončit a utekl jsem před tím neznámým prapodivným chlapíkem. Vrátil jsem se pak zpátky do hlediště si sednout a najednou tento "baraba" byl uveden Jirkou Černým na pódium a já si dodnes pamatuji na ten absolutní kontrast oproti našemu prvnímu setkání na onom místě a následné zjevení hvězdy s velkým charismatem, které jsem na tomto pódiu uviděl.

Matěj Homola

Muzikant (Wohnout)

Nikdy jsem nebyl na jeho koncertě, ale jeho tvorbu velmi respektuji a dokonce jsem schopen si některé jeho písně zahrát. Mám rád spoustu věcí z jeho repertoáru, mám-li si vybrat ze všech jednu, říkám Kometa. Je to písnička, při jejím poslechu se u mě dostaví pocity tísně, strachu z věčnosti, smutku z vědomí nicotnosti na tomto světě. Nedá se říct, že to jsou úplně příjemné pocity, které bych schválně vyhledával. A přesto, jako bych byl masochista, jsem schopen Kometu slyšet znovu a znovu a pokaždé mě dostane.

Milan Kaplan,

Pomotér a organizátor někdejšího ostravského festivalu Folkový kolotoč, který začátkem 80.let objevil Jaromíra Nohavicu, Karla Plíhala a další osobnosti českého folku.

Těch písniček je víc. S každou takovou se pojí nějaký příběh, nějaký pocit. Vyrvat z nich jednu je na kočku, ale když už, tak Divocí koně. Nicméně, právě jsem ublížil těm ostatním.

Vladimír Poštulka

Textař, gurmet

Narodil jsem se v Ostravě a mám tedy s Nohavicou leccos společného, možná rozumím líp něčemu, co Pražáci opomíjejí. Takže mám rád spoustu písniček, které Nohavica napsal a nazpíval, ať už jde o Ostravian Pie, Mávátka nebo Jdou po mně jdou...

Ladislav Štaidl

hudebník

Tvorba českých písničkářů mě naprosto míjela. Že se tak dělo k mé škodě, jsem zjistil díky insomnii teprve nedávno, kdy televize vysílala něco s Jarkem Nohavicou a Wabi Daňkem. Kromě muzikálnosti mě oba pánové fascinovali svou invencí, především ale nepředstíranou přirozeností , která je v „našem“ žánru synonymem pro absenci smyslu pro šoubyznys…

Petr Kolečko

dramatik

Až to se mnu sekne. Ostravské těšení se do hrobu s bandaskou rumu je zvláštním sportem. Logika Ostraváků (např. zítra musím vyzvednout děti ze školky, a pak už budu pít jen panáky, abych se moc neožral) pro mě jako pro Pražáka vždy byla nesrozumitelná a zároveň přitažlivá. A ta ambivalentní nálada té písničky povyšuje ostravskou logiku na metafyzickou úroveň.

Petra Soukupová

spisovatelka (K moři)

Pro mě je speciální písnička Muzeum. Přesně si pamatuju moment, kdy ji sice slyším už poněkolikáté, ale asi poprvé ji opravdu vnímám. Přijela jsem stopem za kamrádkou do Brna, je sobota, podzim, protože je ošklivě, mám na sobě zelený svetr s velkým límcem, který trochu kouše, jedu tramvají kolem toho jejich výstaviště někam dál do čtvrti, která ani nevím, jak se jmenuje, poslouchám celé Nohavicovo koncertní CD a je mi smutno, protože můj tehdejší hoch je z jiného města než já a pro jiné povinnosti se nevidíme ani každý víkend, tak teď, když on nemá čas, jedu za touhle kamarádkou, kde se opiju a budu mu psát. Je mi dvacet a o životě nic nevím, ale v té písničce je hrozný smutek a celá ta marnost lidského snažení, a mně je smutno i z toho. Ale je to to správné smutno. Pamatuju si, že než dojedu, kam mám dojet, pustím si tu písničku třeba šestkrát za sebou.

Radim Smetana

producent hudebního vysílání České televize

Vybrat jednu písničku z repertoáru Jarka Nohavici je neřešitelný úkol, stejně jako vybrat jednu nejkrásnější ženu nebo dítě … Ale chcete-li jednu, pak řeknu Zítra ráno v pět. A proč? To nevím, každé kouzlo má zůstat zahaleno tajemstvím.

Vít Sázavský

hudebník (Nerez, Neřež) producent alba Divné století

Těšínská, dvacáté století ve třech minutách skvostné poezie. Spousta nadějí - a na konci si na vás sáhne smrt. A pokud jde o muziku - pro mne osobně bohaté a silné vzpomínky na studiové natáčení téhle písně, ale i celého alba Divné století. Jsem šťastný, že jsem u toho mohl být; i později při koncertech Jaromíra s jeho-naší Kapelou, kde byla Těšínská pokaždé na programu a svou sílu neztratila ani při stopadesáté repríze. Inu, Jarku, jsi pašák! Všechno nejlepší přeje Vít Sázavský.

Ilona Rozehnalová

majitelka ostravského antikvariátu a kulturního klubu Fiducia

Mám velmi ráda píseň Hrdina nebo dezertér z Nohavicovy skvělé desky Mikymauzoleum. U té písně mě vždycky zamrazí. Jde o nádhernou a silnou skladbu, která pojmenovává mnohé, co tady zažili lidé v období totality, včetně prožitků samotného autora a jeho hledání způsobu, jak se postavit ke své vlastní komplikované minulosti.

Rudy Linka

jazzový kytarista, který emigroval v roce 1980 do USA.

Neznám ani jednu píseň pana Nohavici. Sorry.



Klíčová slova: rxrxmilantesar



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama