Festival v Cannes začíná připomínat americkou kriminálku se všemi jejími klišé. Nejenže že se tu vyšetřuje, kdo ukradl šperky za půldruhého milionu dolarů, došlo dokonce i na střelbu - přímo na Croisette, hlavní festivalové tepně. A do toho jako v každém správném americkém bijáku bez ustání prší.
Nutno říct, že festival sám se mimofilmovými incidenty nenechává příliš rušit. Nebýt toho, že o nich vyšly články s expresivními titulky a mnoha vykřičníky, vlastně by je skoro nikdo nezaznamenal. Na téma loupeže se maximálně žertuje - náhoda tomu chtěla, že se odehrála v den premiéry snímku Bling Ring, v němž parta Emmy Watsonové vykrádá haciendy hollywoodských celebrit. "Jsem v tom nevinně, přísáhám," smála se šprtka z Bradavic.
Ale i kolem vystřílených slepých nábojů se dělá menší povyk, než jaký jsme zažili u nás v souvislosti s "atentátem" na Václava Klause. Útočníka, čtyřicátníka ohánějícího se božím jménem, policisté velice rychle zpacifikovali. A pak už pořadatelé názorně demonstrovali, co znamená slogan The show must go on. Pořad, jehož přímý přenos střelec narušil, přestala televize vysílat jen na pár minut, poté se publikum statečně vrátilo před kamery. A s ním i host pořadu, herec Christoph Waltz. Ochranka a policisté poté sice lehce přitvrdili v bezpečnostních prověrkách, jejich horlivost má však nadále blíž k odkazu strážmistra Cruchota než detektivů FBI: místo aby hledali zbraně, soustředí se na svačiny v batůžcích novinářů.
A propos, francouzští četníci: je příznačné, že trezor sponzora festivalu vypáčili zloději z hotelu stojícího přímo proti canneské prefektuře. Neuplyne den, aby jim to někdo nepřipomněl. Novináři se okamžitě chytli analogie s hitchcockovskou klasikou, thrillerem Chyťte zloděje, v níž rovněž záhadně mizí šperky na francouzské Riviéře (nutno podotknout, že o něco elegantněji - Hitchcock by rozhodně trezor nevybourával). A vždy, když po červeném koberci projde hvězda s jiným náhrdelníkem než od Choparda, mají módní policisté v očích němou výčitku (a ti klasičtí se stydí).
Ale abychom nezapomněli na filmy, protože o ně (jak organizátoři festivalu neúnavně zdůrazňují) jde v Cannes především: urodil se první favorit. Respektive spíš dva, záleží, z jakého úhlu se díváte. Političtí komentátoři jásají nad dramatem režiséra Zhangke Jia Dotek hříchu (A Touch of Sin). Snímek, který se svou otevřeností a surovostí postaral hned o první šok přehlídky, vyvolal dohady o tom, jak mohlo něco takového projít přes přísnou čínskou cenzuru. Ta totiž teprve pár dní před startem Cannes (a tudíž bezmála půl rok po světové premiéře) pustila do čínských kin Tarantinova Nespoutaného Djanga; přesněji řečeno jeho aseptickou verzi bez krve a násilných scén, o něž v Doteku hříchu není nouze. Okamžitě se tak rozeběhla diskuze, zda Zhangke Jia nepropašoval do Cannes něco, co doma pro jistotu vůbec neukázal. Zapřísahá se, že ne, a že divák v u něj doma uvidí přesně to, co tady. Pokud nelže, bude to průlom: Dotek hříchu je totiž nejen brutální, ale i politicky nekorektní.
Druhá, o dost jednoznačnější vlna nadšení pak zavládla po projekci snímku íránského držitele Oscara Asghara Farhadího Minulost (Le Passé). Brilantně napsaný a natočený příběh z Paříže přesahuje půdorys rodinného dramatu a upomíná na Farhadího kořeny, aniž by se jimi prvoplánově oháněl. Padají přirovnání k Hanekemu a Francouzi, v jejichž vlasti Farhadí natáčel (hlavní roli ztvárnila hvězda rovněž oscarového Umělce Bérenice Bejo), už mají jasno o vítězi. Předčasně, samozřejmě: píše se teprve pátý den festivalu a čeká se na nestory, jako jsou Jarmusch, Polanski či bratři Coenové.
