Cikáni to nemají jednoduché. Lidi je zkrátka a dobře nemají rádi. Často si za to můžou sami, často za to můžou ostatní, často se můžou snažit jak chtějí a maximálně si rozbijou hubu o zeď. Podléhat ovšem pozitivním či negativním stereotypům je nesmysl non plus ultra. A jelikož těch negativních případů je tady hodně, nabízím vám 2 pozitivní příběhy.
V jednom z minulých čísel Reflexu se kolega Jiří X. Doležal ptal Jak nebýt rasistou. Shrnul tam jednorázovou osobní negativní zkušenost s Cikány, kteří se nastěhovali do bytu vedle něj. Článek vzbudil klasicky rozruch a Jirka si vysloužil spoustu nadávek do rasistů a xenofobů. Podle reakcí čtenářů je Reflex prostě rasistický plátek, který pro čtenost udělá všechno. Článek JXD končí větou: „Nevíte prosím někdo, jak může člověk sám sebe přesvědčit, aby nebyl rasista, když mám takové romské sousedy?“ Rád bych Jirkovi nabídl dva příběhy, jeden osobní a jeden od kamaráda. Oba příběhy jsou dobrými argumenty proti generalizaci negativních zážitků s cikány.
Případ slovenské pohotovosti a cikánského kápa
Stalo se to o tomto velikonočním víkendu. Už ve čtvrtek jsem s dětmi odjel autem do slovenské vesničky Podhajská. Je tam hezký malý hotýlek a termální lázně. Všichni jsme byli nastydlí a děti po cestě trošku otravovaly, tak jsem zapnul protizbraň nejvyššího kalibru – povolil jsem neomezené užívání iPadu. Cesta trvá několik hodin, a mě ještě v Praze začalo bolet v krku. Z logiky věci jsem si říkal: to přejde, lázně mě z toho vyléčí – nevyléčily. Naopak, v pátek jsem byl sotva schopen polykat jídlo a v sobotu jsem už začal mít problémy i s čajem, nehledě na horečku.
Chtě nechtě jsem v sobotu zajel na polikliniku do nedalekých Šuran. Zaparkuju před pohotovostí a jdu ke vratům. Vidím, jak přede mnou vchází asi patnáctičlenná partička cikánů. Strašně se hádali. Neumím cikánsky, takže nemám ponětí, co si říkali, ale vzhledem k tomu, že ukazovali střídavě na dveře na pohotovost a jeden na druhého a poulili oči víc než Lukáš Pavlásek, dovtípil jsem se, že se hádají, kdo půjde první. Ručička se sunula a dveře se ani nehnuly. Já jsem v té době již sotva stál a představa několika hodin, strávených v v čekárně, mě natolik deprimovala, že jsem po pár minutách rezignovaně pokrčil rameny a sunul se k východu. Vtom si stoupnul nějaký zřejmě jejich vajda či kápo, zřejmě si všiml že vypadám asi tak použitě jako Daniel Hůlka po čtrnáctidenním tahu. Okřikl ostatní a obrátil se ke mně: „Hej! Choďte prvý, kým sa tyto somári dohovoria!“ Jako na povel se přestali ostatní hádat, rozestoupili se a začali se usmívat. Byl jsem extrémně překvapený. Nikdy v životě jsem tohle nezažil, maximálně hádky podobného typu mezi bílýma navzájem. Důvody jsem nepochopil, ale ani jsem se na ně neptal. Když jsem vylezl z ordinace, poděkoval jsem a šel pryč. Na poliklinice jsem strávil 20 minut a při odchodu měl pocit, že věci jsou fakt tak, jak mají být.
Případ zapomenuté peněženky a roztržitého řidiče
Kamarád Petr Lubojacký je člověk roztržitý. Je to přesně ten typ lidí, kteří se vypravují do divadla na poslední chvíli, a od vchodových dveří jsou schopni se třikrát vracet do bytu, protože tam zapomněli klíče od auta, papíry od auta a potvrzení o zaplacení povinného ručení. Jednou jel nakoupit na nějakou víkendovou akci do supermarketu, a když se vracel s košíkem plným nápojů a pochutin, položil si peněženku na střechu svého Volva. Naházel věci do kufru, sám sedl na místo řidiče a vyrazil pryč. Na peněženku na střeše samozřejmě zapomněl, takže když po příjezdu domů zjistil, že nic nemá, vrátil se na parkoviště – samozřejmě marně. Po pár dnech se už pomalu loučil s doklady i penězi.
Za týden se ale ozval telefon, volal někdo z neznámého čísla. „Dóbry den, pán Lubojacký, já sem našel vašu peněženku.“ Petrovi se ulevilo, protože vyřizovat nové doklady a karty je fakt velký opruz. „To jste hodný, můžete mi poslat ty doklady na moji adresu?“ „Mě se nechce na poštu, přijeďte si pro to, budu tady v Tesku eště půl hodiny.“ Petr sedl do auta a jel dál. V restauraci našel u kávy sedět cikána černého jak bota, v montérkách, představil se jako Laco. Ten mu podává dávno postrádanou peněženku. Nechybělo nic, ani jeden doklad, ani koruna (asi ze 3 tisíc), nic. „Laco, a co pijete, červené nebo bílé?“ „Pánko, já spíš tvrdé.“ Laco odcházel s pětikilem a láhví rumu, Petr s doklady a dobrým pocitem.
Poučení
Generalizovat na základě jakékoliv izolované špatné skutečnosti je nesmysl. Na druhé straně, paušalizovat na základě jedné pozitivní zkušenosti je úplně stejná pitomost. V mediokracii dneška, kdy zábavná a emoční hodnota sdělení v médiích získává absolutní dominanci a dávno převažuje nad informativní složkou, je také téměř nemožné udělat si ze zprostředkovaných informací objektivní názor na jakýkoliv závažnější problém. V situaci, kdy moderní komunikační metody umožňují přenos informací na planetární vzdálenosti během zlomku sekundy, se paradoxně osobní zkušenost stává jednou z velmi mála možností, jak se dotknout reálného stavu věcí.
Netvrdím, že sousedi Jiřího Doležala jsou v podstatě hodní lidé – jsou to zřejmě pěkné svině, a kdyby se to stalo mě, napíšu úplně jinou glosu. Také netvrdím, že ti „mí slovenští“ cikáni byli výlupci ctnosti – nevím to a vědět nemůžu. Vím jen, že setkání s nimi ve mně zanechalo velmi příjemnou vzpomínku. A velmi dlouho je budu uvádět jako příklad toho, jak podléhání stereotypům může vést k mylným předpokladům a závěrům. Nabízím tyto dva příběhy pro inspiraci i vám. A hlučným kritikům bych rád vzkázal: Reflex je všechno možné, jen ne rasistická žumpa. Jsme možná magoři, možná si občas nevidíme do huby, ale rasismus je pro nás něco stejně nepřirozeného jako pro vás.
