Washington: poblíž domu kongresmana Franka Underwooda srazí auto psa. Kongresman (Kevin Spacey) přijde na pomoc. Klekne si k psovi a zašeptá: „Pšššššt… to bude dobrý.“ Pak zvedne hlavu a přímo do kamery řekne: „Existují dva druhy bolesti. Smysluplná bolest, která vás posiluje, a nesmyslná bolest, která vám přináší jen utrpení. Nemám čas zabývat se nesmyslnými věcmi.“ Pak se k psovi sehne a – hádejte co se stane pak.
Dovolte mi abych se přiznal - jsem pirát. Nejsem na to hrdý, ani mi to nějak zvlášť nevadí. Nemám k tomu žádný emoční vztah, prostě splňuju tu definici. Stáhnul jsem si třináct dílů seriálu House of Cards, který bych správně neměl vůbec vidět - vznikl totiž pod křídly společnosti Netflix, což je největší americká online půjčovna filmů a v Česku k ní není přístup. Stal jsem se okamžitě závislým, což se mi nestalo od Game of Thrones. House of Cards je v současné době nejoblíbenější a nejstahovanější pořad na NetFlixu.
Seriál samotný je vynikající, produkčně srovnatelný s osvědčenými seriálovým produkcemi HBO či Fox TV. Režie a produkce - veterán David Fincher (Vetřelec, 7, Klub rváčů), Kevin Spacey jako tvrdý a bezcitný kongresman Frank Underwood hraje jako nikdy, Robin Wright, jeho manželka, dokáže s úsměvem vyhodit polovinu lidí z firmy a Kate Mara (sestra Rooney Mara, představitelky Lisbeth Salander v americké verzi filmu Muži, kteří nenávidí ženy) je typickou představitelkou toho druhu novinářek, které používají svoji ženskost jako pracovní nástroj (čtěte: vyspí se s vámi pokud jim poskytnete unikátní informace). Sex, vraždy, intriky, politika – všechno v syrové a skoro dokumentární formě.
Nový druh zábavy - televize, jak jste ji neznali
Slovo „televize“ zde není vlastně na místě, protože tento seriál zcela obešel zavedený ekosystém televizních stanic a operátorů. K jeho distribuci není potřeba televizní studio ani kabelová distribuce - stačí pouze servery NetFlixu a internet. Všech 13 dílů seriálu bylo publikováno najednou, můžete se dívat (legálně pokud jste Američani) kdy chcete a kde chcete, máte to v rámci měsíčního paušálu. To se nikdy v historii nestalo – standardně se vysílal (schválně zde používám minulý čas, protože opravdu nastává nová éra sledování) jeden díl za týden (nebo denně), v přesně stanovený čas. K tomu, abyste dokázali plně ocenit co všechno může House of Cards znamenat, se tedy musíte oprostit od klasického modelu „jeden díl seriálu za týden“. Pokud to nedokážete, nic moc se vám nestane, ale ujíždí vám vlak.
Někomu nevyhovuje, že se musí přizpůsobit televiznímu schématu – mně zase nebetyčně vadí že musím na další díl čekat. Rozumíte – skončí díl, očekáváte rozuzlení, a ono nepřichází. Je to jako by se vaše partnerka uprostřed sexu zvedla a řekla: „pokračování zítra“. House of Cards přinesl do sledování televize svobodu - diváci přestávají být otroky programových ředitelů. Ne každý má čas přizpůsobovat se televiznímu programu – najednou jsou tady způsoby distribuce obsahu, které konzumaci obsahu přizpůsobily diváckému časového rozvrhu. Nemusí to být ale bez problémů - zkuste si představit jak to bude vypadat, až pojede najednou další série HoC, již zmiňovaná Game of Thrones, a třeba nový Sherlock? U House of Cards se vám nikdy nestane, že nestihnete začátek nové epizody – protože je máte prostě všechny najednou a sami si rozhodnete kdy se chcete dívat. Čekání na další díl je prostě relikt minulosti, píše Steven Rosenbaum. Stejně jako on jsem shlédl celý seriál na různých kusech hardwaru – 7 dílů na televizi, 2 díly na displeji počítače, 3 na ipadu a 1 na iphonu po cestě metrem.
U spousty seriálů jsem viděl třeba první díl, někdy první sérii. Řekl jsem si, že se na zbytek někdy podívám. Až bude čas. Ten ale, jak to tak vypadá, nebude nikdy. Do druhé série House of Cards ovšem budu odpočítávat dny. A vůbec mi nevadí, že bych mohl být označen za piráta. Stahování pro vlastní potřebu je u nás legální. Nezajímá mě kdy na tento model přejdou společnosti v Česku, nezajímá mě, kdy si televizní společnosti, distribuce a svazy autorů uvědomí, že 20. století už dávno skončilo. Možná nějaký silný zahraniční hráč, chtělo by se zvolat - pak si ale člověk vzpomene jak dlouho to trvalo iTunes a optimismus ho hned přejde. Ale ať si dělají co chtějí. Já v tom vlaku už jedu, oni ne.
