Tarantinovy filmy: Jak najít melodii pomsty | Reflex.cz
reklama
nahoru

Tarantinovy filmy: Jak najít melodii pomsty

Šimon Šafránek2. února 2013 • 07:51
Tarantinovy filmy: Jak najít melodii pomsty
Nancy Sinatrová, jedna ze zpěvaček, již Quentin vrátil do hry díky své vášni k oldies. Píseň Bang Bang (My Baby Shot Me Down), která se stala ikonickým hitem filmu Kill Bill, nahrála americká zpěvačka v roce 1966.
• foto: 
Profimedia.cz

Estetizuje násilí. Šperkuje dialogy. A vybírá tak nápadité pecky, že by se mohly hrát v nejlepších klubech světa. Quentin Tarantino až donedávna nepoužil ani jednu původní notu, přesto právě hudba dodává jeho filmům neopakovatelné kouzlo.

reklama

Cit pro muziku je u Tarantina vidět nejnověji hned v úvodu westernu Nespoutaný Django. Dva otrokáři ženou squadru černých mužů v řetězech pustinou. Velkolepá píseň Django dává scéně nadživotní rozměr. Ztrhaná tvář Jamieho Foxxe vypadá osudově, s každým dalším tónem věříte, že hrdina má v nohou našlapáno už alespoň tisíc mil. A je mu zima. A kvasí v něm hněv.

 

V hrdinově kůži

 

Na rozdíl od většiny režisérů Tarantino pohrdá uměním hudebních skladatelů, raději se spoléhá na svou sbírku gramodesek. Právě tam hledá klenoty do soundtracků ke svým eposům. Podle vlastních slov má desky v místnosti, kde to vypadá jako v hudebním obchodě. Otevřeno je zejména, když režisér začíná uvažovat nad novým scénářem. „Hledám duši svého filmu, rytmus, jímž ten film bude dýchat,“ shrnuje své myšlenky na obalu k soundtracku The Tarantino Connection. Tou duší pak míní pecku, kterou nechá zaznít v titulcích. Ve střižně potom přichází spíš s drobnostmi, se šperky v podobě polozapomenutých skladeb z obskurních soundtracků.

 

Tarantinovy postupy jsou dobře vidět už na jeho debutu Gauneři. S úderem titulků nechá rozhlasový DJ K-Billy jehlu dopadnout na popovou Little Green Bag, zatímco hrdinové zpomaleně kráčejí prázdnou ulicí v padnoucích kvádrech s výhrůžně tenkými kravatami a se slunečními brýlemi na nosech. Píseň složila nizozemská kapela George Baker Selection už v roce 1969. Dostala se sice do top ten v Nizozemsku a v Belgii, její největší sláva ale přišla až za dvacet let v Tarantinově krváku.

 

Režisér tu předestřel i několik dalších triků, jak se dá pracovat s hudbou. Rád staví diváka do hrdinovy kůže, a tak i hudba je ve scéně pevně zakotvená. Často zní z rádia, z desky, případně ji kapela hraje naživo. V Gaunerech je to právě DJ K-Billy, který posílá na plátno jednu sedmdesátkovou pecku za druhou. Tou nejikoničtější je Stuck in the Middle od Stealers Wheel. Tady Tarantino zároveň vytahuje své eso – používá hudbu v protikladu k ději. Zatímco Gerry Rafferty sladce cvrliká, Michael Madsen coby pan Světlý je zrovna v garáži a na židli se mu cuká spoutaný policajt. Bezstarostné tóny písně se hodí k plážovému mejdanu. A věru, Madsen v bílé košili se nonšalantně pohupuje do rytmu k vyděšenému policajtovi. Jenom břitva v ruce se mu hněvivě leskne. Z následujícího výjevu tuhne krev v žilách, ale hudba mu propůjčuje vřelou glazuru.

 

Při výběru hudby si Tarantino mistrovsky poradil ve svém dalším kousku, Pulp Fiction. Ať už jde o náladu přílivové vlny heroinové slasti (The Centurians – Bullwinkle Part II), Vincentův a Miin soutěžní tanec (Chuck Berry – You Never Can Tell), nebo jednoduše geniální úvodní Misirlou od Dicka Dalea, každý z těchto výstupů obstojí sám o sobě. Jako krátký film. Jako videoklip. Podobně potom Baz ­Luhrman strukturoval Romea a Julii a Danny Boyle zase Trainspotting.

 

Na rozdíl od obou zmíněných ale Quentin Tarantino nerad používá soudobou hudbu. Snaží se vybavit nahrávkami ze svých oblíbených šedesátých a sedmdesátých let. Hudební výběr rámcově ladí podle filmových žánrů, které cituje, to mu ale nebrání, aby občas nesáhl po vskutku nečekané skladbě. V Hanebnejch panchartech mi vyrazil dech, když Shosanninu pomstu doplnil Bowieho písní Cat People. Co na tom, že ji Bowie složil pro film Kočičí lidé. U Tarantina dostala úplně nový rozměr.


A teď jednu od Ennia

 

Tarantino ale postupně čím dál víc prostoru nechává westernové hudbě, zejména té od svého oblíbeného matadora Ennia Morricona. Hezky je to vidět u dvojdílné ságy Kill Bill, kde režisér smíchal ­kung-fu filmy, italské giallo thrillery i filmy o ženských mstitelkách. První díl je dějově i hudebně inspirován Východem, v tom druhém však na plátno díky Morriconovým četným nahrávkám proniká estetika italských spaghetti westernů.

 

V následující poctě krvákům, Autě zabijákovi, bere Tarantino zboží opět od milovaného Ennia, nejsilnějším momentem je pro mě ale užití rockové Hold Tight v podání britské party Dave Dee Dozy Beaky Mick & Tich. Věc, která se v roce 1966 v Anglii dostala na čtvrté místo hitparády, rozdovádí slečny v autě natolik, že si sotva všimnou Kurta Russella (kaskadéra Mika) a jeho nařvaného bouráku. Při přípravě Hanebnejch panchartů si Tarantino dělal poprvé zálusk na původní soundtrack. Morricone ho ale odmítl, neměl čas.

 

První film, v němž použil původní hudbu, je až současný Nespoutaný Django. I tady se ale o nejhlučnější výstup postarala starší skladba, již zmíněná titulní píseň Django, kterou Luis Bacalov a Rocky Roberts složili pro stejnojmenný western Sergia Corbucciho z roku 1966. Stejně jako v případě Kočičích lidí i tady se ale Tarantinovi povedlo vytvořit spojením obrazu a zvuku originální kinematografický zážitek.

 

Quentin Tarantino je skutečný filmový DJ – a rovnou ten nejlepší na světě.



Klíčová slova: rxrxsimonsafranek



Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama