Je mnoho důvodů, proč si nevážit a nevolit Miloše Zemana. Za jeho největší politickou vinu považuji jeho dávnou tezi o spálené zemi, z níž ve druhé půlce devadesátých let vyrostli levicoví blouznivci nejhrubšího zrna (vzor Špidla), případně pologangsteři typu Grosse.
První z nich nasměrovali naši zemi a občanstvo k návyku na sociální „nárokismus“, ti druzí si z naší země udělali díky propojení s velkým byznysem dojnou krávu. Jako prezident si Miloš Zeman čas od času činí z ústavy trhací kalendář. A o jeho spojení s největším lhářem polistopadové české politické éry – Andrejem Babišem – raději ani nemluvě.
Jenomže ani Miloš Zeman není černobílý, i když se tak mnohým z nás jeví. Jeho návštěva New Yorku a dva projevy, jež v něm pronesl, by rozhodně neměly být zapomenuty – už jen proto, že se po dlouhé době jako Češi nemusíme stydět za svého představitele mezi vrcholnými světovými státníky. Spíše naopak. Co Miloš Zeman pronesl při přebírání ceny Bojovníka za pravdu na půdě Gershon Jacobson Jewish Continuity Foundation o tom, jak se demokratický svět chová k Izraeli, byla prostě pravda.
„Pojďme se bavit o zbabělosti, o váhání, o pokrytectví. O solidaritě, která je podmíněná. Říkám jí ,solidarita, ale‘. Dám vám pár příkladů: Ano, samozřejmě, podporujeme Stát Izrael, ale není to židovský Stát Izrael. Ano, podporujeme, aby každá země měla své hlavní město, ale nepodporujeme, aby hlavním městem byl Jeruzalém. Ano, plně podporujeme právo Izraele na bezpečné hranice, ale Golanské výšiny nemohou být součástí izraelského území. A tak dál a tak dál. Každý vrah z Palestiny je bojovníkem za svobodu. A pokud někdo pošle raketu z pásma Gazy do Izraele, odsuzujeme to, ale nemůžete reagovat tím, že sami budete bombardovat pásmo Gazy. To je samá solidarita, ale, ale…“
Proto vyzval země, jež to s podporou Izraele myslí vážně, zvláště pak Spojené státy, aby své ambasády přestěhovaly do Jeruzaléma jako gesto solidarity bez onoho „ale“.
Den poté pronesl na půdě Valného shromáždění OSN svůj tradiční projev o nebezpečí islámského terorismu, o tom, že islám a terorismus jsou necivilizace. Takového Miloše Zemana známe, ale slyšet podobné věty na půdě tak bizarního tělesa, jako je současná Organizace spojených národů, je přinejmenším osvěžující. Zkuste si pro srovnání najít projev slovenského prezidenta Kisky, jenž kázal o tom, že svět má odpovědnost za osud migrantů prchajících před bídou a hrůzami války, a chválil Pařížskou dohodu o klimatických změnách.
Ale vraťme se zpět k Miloši Zemanovi. Všichni tušíme, že až se vrátí z New Yorku, z bojovníka za pravdu se okamžitě promění v hradního baziliška, hájícího a prosazujícího na domácí půdě to nejhorší, co si dokážete vymyslet. Včetně lží.
Škoda.
