nahoru

Michal Viewegh slaví narozeniny. A vychází mu nová kniha, kterou vám osobně představuje

Kateřina Kadlecová31. března 2018 • 13:30
1080p720p360p

Spisovatel Michal Viewegh (56; ode dneška) před pěti lety přežil prasknutí aorty – nehodu, která typicky končívá smrtí. Z muže, který si užíval úspěch a luxus, se stal de facto invalidou. Po čase začal znovu psát, ale moc dobře mu to nešlo. Pak se rozvedl s matkou svých dvou dcer, ocitl se v tvůrčí krizi, ve finanční tísni a přišel o nejbližšího přítele. I o tom je jeho knižní novinka, která vychází ve středu 4. dubna a již čtenářům Reflexu představuje v krátkém videu a také v rozhovoru, jenž vyjde v Reflexu ve čtvrtek 5. dubna.

Autorova zatím poslední novela se jmenuje Family Frost; spolu s dlouho avizovanou novelou Čarodějka z Křemelky vyšla 4. dubna v útlé knížce s názvem Muž a žena. Hrdinou prózy, jako vždy poměrně silně autobiografické, je rozvedený Vincent, otec Báry a Sáry. Po rozvodu a podrazu od obchodního partnera (a zároveň dobrého kamaráda) se dostal do potíží s penězi i s mezilidskými vztahy ve své „zamrzlé rodině“. Aby si kdysi bohatý gurmet vydělal na chleba, jezdí s vozem firmy prodávající mražená jídla...

Cítíte se být, abych parafrázovala název vašeho povídkového souboru z roku 2015, skutečně Zpátky ve hře?

Jsem zpátky ve hře, ale ta hra už vypadá jinak. Dnes už bych nejel sám na turné po Evropě, potřebuju asistenci na letištích, na nádražích i v hotelích. Letím na dovolenou a nechám si mobil v palubní přihrádce auta na parkovišti – kdyby tam se mnou nejela přítelkyně, lidi by si mysleli, že jsem umřel, když jsem jim pak dvanáct dní neberu telefon. Řekněme, že v běžných, provozních věcech jsem zhruba na sedmdesáti procentech toho, co bylo dřív; u samotného psaní možná o pár procent výš. Nicméně motivů rozvodu a nemoci se moje knihy zatím nezbavily, autobiografičnost je pro mě pořád přirozeným odrazovým můstkem k psaní. Lze ale psát zcela neautobiograficky? I když budu psát třeba román o Marťanech, kde jinde o jejich životě získám představu než tady doma na Zemi, ze své vlastní životní zkušenosti? I moje divoké fantazie nutně vycházejí z toho, co znám. Autobiograficky píšeme všichni, jen se lišíme v tom, do jaké míry to skrýváme. Ano, píšu většinou dost autobiograficky, ale zároveň snad i dostatečně sebeironicky. Třeba ve Family Frost je moje literární alter-ego téměř neznámý spisovatel, opilec. Je to sarkastická vize, jak bych mohl vypadat za dvacet let.

Mimochodem, za tímto otcem jede jeho rodina na autorské čtení do bohem zapomenuté vísky Tvrdonic u Břeclavi…

…s tím čtením mám neblahé zkušenosti. Stalo se mi téměř přesně to, co popisuju v knize – tu scénu jsem jaksi dostal zadarmo, naservírovanou na stříbrném podnose. Tehdy jsem ovšem cítil vztek a ne vděk. Jel jsem tam 250 kilometrů… Z čiré ješitnosti jsem vzal s sebou i přítelkyni, abych jí předvedl, jak vypadá mé autorské čtení a jak mi dvě stě lidí tleská a žádá mě o autogram… Jenže pořadatelé mou přítomnost publiku z neznámých důvodů zcela zatajili. Na mé čtení nepřišel kromě nás dvou vůbec nikdo!

Řekl jste v nadsázce, že „dřív jsem byl nejprodávanější autor se 180 tisíci výtisky za rok a dneska jsem třetí nejprodávanější s 18 tisíci za rok“. Moc se mi ta čísla nezdají – románu Radky Třeštíkové Bábovky se prodalo vysoko přes sto tisíc, románu Okamžiky štěstí Patrika Hartla na sto padesát tisíc, obě cifry jsou potvrzeny nakladateli. Jste opravdu třetí?

Býval jsem léta první nebo druhý, tak jsem si troufl odhadnout, že bych teď mohl být zhruba třetí. To, že se mé předposlední povídkové knihy Bůh v Renaultu po roce od vydání prodalo údajně jen osmnáct tisíc, mi sdělil nakladatel. Byl to nicméně jen pokus o aforismus, který měl ilustrovat propad prodeje knih – a ten je nepopiratelný. Tedy přesněji: prodává se stále více knih v čím dál menším nákladu.

Vy sám si jich v posledních letech nejspíš mnoho nekupujete. Má vůbec cenu číst, když si přečtené vinou vašich problémů s pamětí vlastně nepamatujete? Co vaši oblíbenci Roth nebo Carver?

Čtu hrozně málo, opravdu mi to nejde. Večer přečtu šedesát stránek a ráno je musím číst znova, protože to v paměti přes noc nezůstalo. Kreslím si taky na čtvrtku barevnými fixy schémata vztahů, jinak bych se v tom vůbec neorientoval. Když jdu nakoupit bez seznamu, koupím desetinu věcí, co potřebuju… No, zatím se nepomočuju. Své trable jsem popsal v Mém životě po životě a pořád přetrvávají. Ale problém dočítat tlusté knihy jsem měl vždycky, zvlášť dnes v konkurenci tolika skvělých a snadno dostupných seriálů a filmů. To je těžko porazitelný soupeř. Literatura je dnes jen pro lidi, co si na knihu zvykli a život bez ní si neumějí představit, ale získávat nové, mladé čtenáře v konkurenci desítek televizních kanálů, facebooků a youtuberů je skoro nemožné. Zaplaťpánbu, že moje Báječná léta pod psa tvoří jednu maturitní otázku. Asi bych měl lobbovat na středních školách, aby rozšířili seznam povinné školní četby o pár dalších mých titulů.





Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,850
22,020
28,920
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější