Drak

Drak Zdroj: Marek Douša

Experti na všechno: Znamená úspěch ve svém oboru automaticky úspěšnost ve všem?

Představa, že když je někdo v něčem dobrý, tak je dobrý ve všem, opomíjí skutečnost, že inteligence má mnoho dimenzí a nikdo není mistrem ve všem.

Dobrý den,

rád bych se zeptal, co způsobuje víru lidí v to, že někdo, kdo dosáhl úspěchu ve svém oboru, má stejnou kompetenci vyjadřovat se prakticky ke všemu. Proč lidi tolik dají na to, co si kdejaký sportovec, herec či (s prominutím) psychiatr myslí třeba o politice? Jsou nám, lidem, „víra v autoritu“, respektive určitá „stádnost“ dané geneticky, nebo si nás takto „ohýbá“ výchova, škola atd.? Děkuji a přeji hezký den.

Roman Kříž

Všichni máme sklon zjednodušovat si svět, abychom se v něm vyznali. Provozně se to osvědčuje, ale k pochopení podstaty všehomíra to nestačí a nikdy stačit nebude. Jedním z vidů tohoto zjednodušení je povrchní přesvědčení, že schopnosti, například inteligence, jsou jaksi univerzální, takže když je někdo v něčem dobrý, tak je dobrý ve všem. Tím se pomíjí skutečnost, že zrovna inteligence je mnohofacetový koncept, že zdatnost v luštění sudoku je něco úplně jiného než obratnost v mezilidských vztazích či okouzlující zpěv u táboráku. A že dalšími dimenzemi našich povah jsou spolehlivost, komunikativ­nost, dominance, stálost a tucty dalších, nemluvě o intuici, empatii, rychlosti rozhodování, morálce a světovém názoru.

Vinou onoho zjednodušení, kombinovaného s potřebou autority, což je projev submise (podvolení) na osobnostní dimenzi dominance-submise, a s identifikací (ztotožněním) jako jednou z technik vyrovnávání s náročnými situacemi, máme sklon bezděky považovat názory autorit v jakémkoli oboru za obecně směrodatné, což samozřejmě nejsou. S tím také souvisí poměrně vysoká úspěšnost například lékařů v politice a představa, že dovednosti, řekněme ve vědecké disciplíně, dotyčného či dotyčnou automaticky kvalifikují jako politika či političku.

Je to podobné, jako když se léčitelé a šarlatáni zaštiťují vědou a medicínským vzděláním, jež by jim v případě čarování mělo být naopak spíš na obtíž než ku prospěchu. K tomu přistupuje i přirozený obdiv mnohých z nás vůči lidem, kteří něčeho dosáhli. K dokreslení jejich obrazu nás pak přirozeně zajímají jejich názory i na věci, jež s jejich úspěchem přímo nesouvisejí. Proto ta obliba kuchařských receptů, rad a módy v podání zpěváků, herců a „VIP“ všeho druhu.

Výše uvedené má ještě druhou stranu mince: ti, kteří jsou pro ostatní lákavými vzory, si dříve nebo později své atraktivity začnou být vědomi a počnou mimoděk považovat své, i ty nejvšednější, produkce za důležité. S vážnou tváří vám říkají, co snídají, co čtou, co chovají či pěstují, co jedí a podobné nesmysly. A lidi to zajímá, neboť tak jest svět ustrojen.

Neposmívejme se tomu. Berme to tak, jak to je. Asi to je z nějakých příčin dobré pro obě strany. A pokud jde o proporci vrozeného a naučeného, je to u každého trochu jinak. Nikdo nepochybuje, že potřeba víry v něco (někoho) je vrozená, proto jsou si všechna náboženství tak podobná. Nicméně i životní osudy jistě hrají roli v tom, zda se z kněžského semináře dostanete jednoho dne do pozice patriarchy, nebo vůdce komunistické strany. A co si psychiatr myslí o politice, na to se sám sebe ptám každé ráno.