Na naše emoce můžeme nahlížet též jako na filtry, které nám přednostně propouštějí informace, jež jim odpovídají, a potlačují ty, které jsou s nimi v rozporu.
Pane doktore,
v RX 12/2018 čtenářka Naďa Koubová reaguje na Váš text z RX 6/2018 slovy:
Nedá mi to nerozporovat jedno tvrzení Cyrila Höschla, jehož si jinak velmi vážím. V článku o inteligenci uvádí, že „za podprůměrné označujeme pásmo pod normou, která zahrnuje asi polovinu lidí a pohybuje se přibližně v pásmu IQ 100 plus minus 15…“. Jako psychodiagnostik trvám na tom, že pásmo IQ 100 plus minus 15 je širší průměr, nikoliv podprůměr, do něhož skutečně spadá zhruba polovina (…) lidí. Nemohu přijít na to, co ta čtenářka rozporuje, když vlastně tvrdí totéž co Vy. Chápu něco špatně?
Ivana Krausová, Kladno
Také nemohu přijít na to, co dotyčná „rozporuje“, protože po úvodním vymezení do názorové opozice ocituje moje tvrzení, že norma (širší průměr) je v pásmu IQ 100 plus minus 15, že tam spadá asi polovina lidí a že za podprůměrné označujeme pásmo pod touto normou, načež toto tvrzení doslova a do písmene zopakuje.
Je to asi, jako kdyby napsala, že rozporuje moje tvrzení, že toto číslo Reflexu vychází v dubnu, protože ve skutečnosti vychází v dubnu. Váš dotaz mi ale nahrává na zajímavější věc: na naše emoce můžeme nahlížet mimo jiné jako na filtry, které k nám v určitém pásmu přednostně propouštějí informace a podněty, jež jim odpovídají, a potlačují ty, které jsou s nimi v rozporu. Když máme dobrou náladu, máme tendenci přednostně vnímat to, co jí odpovídá, a nechceme si ji pokud možno kazit tím, co jí odporuje, a naopak.
„Když mám blbou náladu, tak mi, sakra, nikdo nebude vykládat, že se mám dobře!“ Není tedy ani tak důležité, co se nám ve skutečnosti děje, jako spíše to, jak to „čteme“. Tento mechanismus nejenže v jistém rozsahu udržuje určitou stabilitu emocí, ale vede i k názorové odolnosti vůči argumentům a ke vzniku názorových „bublin“, v nichž přednostně komunikujeme s lidmi, kteří hlásají to, co chceme slyšet, a jsme víceméně hluší k těm, již našim názorům nevyhovují. Jinými slovy – neslyšíme ani tak to, co kdo skutečně říká, ale spíše to, co chceme slyšet. To se někdy také nazývá „přání otcem myšlenky“.
Když mne autor naštval, že se mi plete do řemesla, tak nemůže mít pravdu, že je duben, protože ve skutečnosti je duben. To se také názorně uplatňuje v honbě za novinovými senzacemi, jak praví historka o arcibiskupovi z Canterbury, který kdysi letěl přes oceán na návštěvu do New Yorku. Na palubě letadla se ho novináři poněkud šťouravě ptali, zda také hodlá v New Yorku navštívit vykřičený dům. Arcibiskup jim s dávkou jemné britské ironie opáčil slovy: „V New Yorku jsou nějaké vykřičené domy?“
Druhý den byly v novinách palcové titulky „Arcibiskup se již na palubě letadla ptal po vykřičených domech“. Emoce a názorová rigidita často způsobují, že víc než na obsahu záleží na okolnostech sdělovaného. Ostatně v RX 11/18 jsme citovali výrok Václava Havla, že pravda není jenom to, co někdo říká, ale také, kdy, kde, kdo a proč to říká. Když se chceme hádat, můžeme se bez ohledu na shodu oponovaného tvrzení se skutečností vymezit proti všemu tomu ostatnímu. Někteří spoluobčané si myslí, že všechno, co je v Reflexu, je špatně, i kdyby to bylo dobře. A jiní zase naopak.
