nahoru

Co s pocitem bezmoci. Lze jej vůbec naučit ovládat?

Cyril Hoschl30. září 2017 • 09:20
Co s pocitem bezmoci. Lze jej vůbec naučit ovládat?
foto: Archív

Vážený pane, zajímalo by mě, jak lze zapomenout na staré zajeté vzorce chování či se odnaučit naučený pocit bezmoci. Nijak netoužím být v časopise, ale když jsem zašla do knihovny, tak autoři knih změnu popisují jednoduše. Žádný terapeut za nikoho práci neudělá a taky Vám nemusí rozumět. Když člověk nemá nosný vztah, co dál?
S pozdravem Dita, Praha

To je několik otázek najednou. Zapomenout „staré zajeté vzorce chování“ je něco jiného než zapomenout básničku či telefonní číslo. Je mnoho způsobů paměti a jsou obsluhovány v mozku různými mechanismy a různými sítěmi neuronů. Zrovna dovednosti („vzorce chování“) jsou vůči zapomínání nejodolnější. Malíř pokojů s pokročilou demencí už sice třeba ani neví, co je za den a co měl k obědu, ale když vyleze na štafle, tak dokáže s přehledem vymalovat pokoj. Těžko by si však v takovém stadiu osvojil něco jiného, jak trefně vystihuje úsloví „starého psa novým kouskům nenaučíš“. Možná jste však „vzorci chování“ měla na mysli něco jiného, například stereotypy v mezilidských vztazích a ve vyrovnávání s náročnými situacemi.

Technik, jež v životě používáme, je celá garderoba a lišíme se mj. v tom, jak ji máme bohatou a jak ji umíme využívat. Při nedostatečné obranyschopnosti či při nadměrné zátěži a nepřízni osudu se skutečně můžeme naučit pouze to, že se nelze nic naučit (naučená bezmocnost), což je vlastně model deprese. Přeučit, respektive přecvičit své stereotypy je s postupujícím věkem stále těžší, ale vždy to stojí za úsilí, zejména jsou-li zdrojem nějakého trápení či duševní poruchy. Onomu „přecvičování“ se říká kognitivně-behaviorální terapie a je to vlastně pokus „starého psa přece jenom naučit novým kouskům“: nechápat šlápnutí do hovínka jako důvod k sebevraždě, ale spíš jako důvod k oslavě, že jste si nezapomněla vzít boty. Přerámovat své myšlenkové vzorce (to je to kognitivní) a přecvičit své vzorce chování (to je to behaviorální). Mezi používané postupy patří expozice, tj. vystavování nepříjemným podnětům ve snaze zvýšit vůči nim odolnost, asi jako když se otužujete stále studenější vodou, dále zaplavení (jakási „léčba šokem“) a řada dalších.

Vedena k tomu musíte být terapeutem, který to umí, a musíte se sama výrazně snažit, protože máte pravdu, že „žádný terapeut za nikoho práci neudělá“. Jsou však i jiné psychoterapeutické postupy, jež se sem nevejdou, ale mnohdy vskutku vedou k cíli. Všem je nicméně společné to, že vyžadují motivaci a aktivní nasazení toho, kdo o svou proměnu stojí. Pokud jde o „nosný“ vztah, je několik možností, jak jeho případné chybění kompenzovat. Především ho lze mnohdy vskutku navázat. Sdílená starost je poloviční starost. Nebo jej lze nahradit nějakou blízkou bytostí, do níž si ho promítneme, a nemusí přitom jít o člověka (pet-terapie). Lze jej suplovat dobročinností, dobrovolnictvím, altruismem. Nebo lze jeho chybění pochopit jako určitou výhodu a zadaptovat se na ně. No a konečně jej lze do jisté míry simulovat ve vztahu psychoterapeutickém (tzv. přenos, se kterým se pak dále pracuje). Ze všeho nejméně bych však radil házet flintu do žita.

 

Cyril Hoschl


Klíčová slova: duševní porucha, cyril hoschl



Kurzy měn
25,620
21,830
29,070
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře