Jak dlouho může trvat kóma? Vnímá člověk v kómatu sve okolí?
Pane profesore, s velkým zájmem ráda čtu Vaši rubriku v časopise Reflex. Už dlouho bych se ráda něco dověděla o kómatu. Mohl byste ve své rubrice vysvětlit, co se s člověkem děje, když se do kómatu dostane, jak dlouho to může trvat, zda vnímá své okolí, co cítí atd. Snad to bude zajímat i jiné čtenáře. Jinak – nechtěl byste, pane profesore, kandidovat na prezidenta republiky? (…) – Za poučení o kómatu v Reflexu předem děkuji. M. Kejřová, Zlín
Kóma (z řeckého κῶμα) je hluboký stav bezvědomí. Poruchy vědomí se zhruba dělí na kvantitativní (somnolence, sopor, kóma) a kvalitativní (delirium, mrákotný stav). Kvantitativní jsou poruchy vědomí ve smyslu vigility (bdělosti), kvalitativní ve smyslu lucidity (uvědomování sebe samého a orientace časem, místem, osobou a situací). První lze přirovnat k nastavení „jasu“ na obrazovce, druhé k „synchronu“ či vyladění signálu. Postižený v deliriu může mít bludy a halucinace i při zachovalé bdělosti.
Postižený v kómatu je na tom spíše jako v celkové anestezii: reaguje málo nebo vůbec na oslovení či na bolestivé podněty. Hloubku kómatu měří tzv. Glasgowská stupnice, jež posuzuje otevírání očí (body 1 – neotevírá až 4 – otevírá spontánně sám/sama), hlasový projev (1 – žádný až 5 – plně adekvátní) a motorickou odpověď (1 – žádná až 6 – normální spontánní pohyblivost). Celkový součet bodů 15–13 znamená lehkou poruchu vědomí, 12–9 střední, pod osm těžkou. Pro malé děti je stupnice modifikovaná.
Co se s člověkem v kómatu děje, lze popsat termíny fyziologickými (ztrácí aktivitu těch neuronů, které udržují mozek v bdělosti, mění se mu charakteristika EEG) a psychologickými (ztrácí vigilitu a schopnost raportu). Pokud jde o obsah toho nejniternějšího „já“ v kómatu, to je stále předmětem dohadů, protože se to těžko zkoumá, neboť si na to člověk nepamatuje. Je třeba odlišit kóma od vegetativního stavu (coma vigile), kdy nemocný má otevřené oči a někdy minimálně reaguje. Do vegetativního stavu může kóma přejít a trvat tak i léta. Bývalý izraelský premiér Šaron (1928–2014) byl v bezvědomí osm let.
Ještě důležitější je odlišení od tzv. locked-in syndromu, jenž je charakterizován téměř úplnou ztrátou hybnosti při plně zachovaném vědomí. Podkladem locked-in syndromu je přerušení nervových drah v oblasti mozku, které se říká pons („most“), nejčastěji při krvácení z bazilární artérie. Nemocný je schopen jen mrkání a svislého pohybu bulbů. Je ochrnutý, nepohybuje se, nemluví. Tyto pohyby se musí pečlivě vyšetřit u každého nemocného v těžkém kómatu, abychom mylně nediagnostikovali komatózní stav u pacienta, jenž přitom plně vnímá!
Příčin kómatu je mnoho, od strukturních postižení vinou cévních mozkových příhod (ischémie, krvácení do mozku), mozkových nádorů, zánětů (encefalitidy, absces mozku) nebo traumat („otřes mozku“, poúrazový otok mozku, krvácení) až po metabolické změny (při podchlazení, diabetu, porfyrii aj.) či epilepsii. Kóma může trvat velice různě dlouho, od několika minut až po desítky let. Změněné stavy mysli stále lákají neurology, psychiatry, psychology, filozofy i umělce. Jsou také kýženou destinací drogových a psychedelických „výletů“ či holotropního dýchání.
Když se moje dcera jeden čas věnovala pacientům ležícím na LDN v dlouhodobém bezvědomí, chodila jim tam s kamarádkou-houslistkou hrát v přesvědčení, že to má smysl, i když viditelně nereagují. Zdálo se jí, že malinko přece, a byla o účinku hudby přesvědčena. Než budeme opravdu vědět, jak to ve skutečnosti je, neměli bychom tato přesvědčení bez důkazů nikomu kategoricky vyvracet.
