Jak překonat nedostatek sebevědomí a z něho plynoucí stavy | Reflex.cz
nahoru

Jak překonat nedostatek sebevědomí a z něho plynoucí stavy

Cyril Höschl13. srpna 2016 • 08:00
Jak překonat nedostatek sebevědomí a z něho plynoucí stavy
Bé-komplex
• foto: 
Marek Douša

Často říkáme, že máme mindrák a myslíme tím především nedostatek sebevědomí. Jak překonat tento stav a z něho plynoucí nečinnost?

Vážený pane profesore,

můj partner (20) trpívá pocity méněcennosti. Často ho přepadne pocit, že je „k ničemu“, že nic neumí, že je hloupý a že z něj nic nebude. Jedná se přitom o inteligentního, zdravého muže s talentem pro jazyky a pokročilou fyziku. Když se mu to snažím logickými argumenty rozmluvit, oceňuje mou snahu, ale tvrdí mi, že ho hrubě přeceňuji. Radím mu také, aby si vymyslel nějaký projekt a pracoval na něm – mně samotnému taková činnost sebevědomí zvyšuje. Tvrdí mi ale, že mu nedostatek sebevědomí brání s kreativní činností začít, že se mu nedaří sebe samého přesvědčit, že by něco takového dokázal. Ještě než začne pracovat, tak činnost zavrhne jako nereálnou. Několik projektů nemalé náročnosti přitom už v minulosti dokončil a velmi ho těšily. Poraďte mi prosím, jak mu pomoci překonat nedostatek sebevědomí a z něho plynoucí cyklus nečinnosti a výčitek.

S pozdravem Adolf Husa

To, co popisujete, může být po někom zděděný sklon k hypothymii (cosi jako „depresívní povaha“), důsledek výchovy (například dominantním otcem se sklony k ponižování), následkem traumat (neúspěchu ve škole, v práci, mezi přáteli) a také – pozor – příznakem depresívní poruchy. Nedostatečné sebevědomí je jedním z hlavních příznaků deprese (pokleslá nálada, ztráta sebevědomí, pocity viny, zpomalené psychomotorické tempo), ale může být také povahovým rysem, „mindrákem“, což je z německého „Minderwertigkeitsgefühl“ nebo „komplex“.

Odlišit tyto příčiny mezi sebou by vyžadovalo hlubší rozbor, znalost životního příběhu (zde i možné problémy s přiznáním homosexuality?), dynamiky mezilidských vztahů, osobnostních rysů, a hlavně průběhu těchto projevů v čase. Naše chování a zvládání náročných životních situací jsou určovány různými kognitivními styly, mezi jinými tím, jaký význam určité události pro sebe přisuzujeme (tzv. atribuční kognitivní styl).

Jestliže například propadneme při písemném testu z matematiky, můžeme na to reagovat buď tak, že si řekneme „jsem hlupák“, „nejsem na matiku“, nebo naopak si řekneme „zrovna na mne připadl moc těžký test“ nebo „neměl jsem výjimečně čas se na to připravit“. Podobných racionalizací je mnoho („byla to smůla“, „byl zrovna pátek třináctého“, „matikář si na mě zasedl“, „matikář je holt moc přísný“, „cítil jsem se zrovna nemocný“ ap.).

To první („jsem hlupák“) je vyjádření pesimistického atribučního stylu, kdy příčiny jsou chápány jako vnitřní, globální, stabilní a riziko deprese je v takovém případě velké. To druhé („zrovna na mne připadl moc těžký test“) je optimistický atribuční styl, kdy příčiny jsou chápány jako vnější, specifické, nestabilní a riziko deprese je relativně malé. Na tomto příkladu chci ukázat, jak by se asi mělo při rozboru potíží vašeho partnera postupovat, a také to, že to není úkol pro nepsychoterapeuta, poučeného pouze krátkým sloupečkem z Reflexu.

Má-li váš partner sám zájem se sebou něco udělat, pak by vskutku bylo na místě najít si psychoterapeuta, který by jednak rozhodl, jak dál, jednak by mohl začít s „klientem“ pracovat. Kdyby se ukázalo, že jde o depresívní poruchu, jež nasedá na povahu svými projevy do té doby odlišnou, byla by na místě i antidepresíva. Účinek takových postupů je někdy překvapivě dobrý, i když zapeklitější případy se mohou bez valného úspěchu vléci po léta. Ostatně – rozhodující není ani tak to, co si o situaci vašeho partnera myslíte vy, jako spíše to, co si o tom myslí on. Není vyloučeno, že mu to docela vyhovuje a o vaše či naše rady vůbec nestojí…


Klíčová slova:
sebevědomívěda


Diskuse ke článku

 

reklama
Komentáře
E15
Nejčtenější