Exkluzivní reportáž o koalách: Milé, přívětivé a – ohrožené | Reflex.cz
reklama
nahoru

Exkluzivní reportáž o koalách: Milé, přívětivé a – ohrožené

Kirsten Bertrand GEO27. září 2014 • 17:00
Exkluzivní reportáž o koalách: Milé, přívětivé a – ohrožené
Koaly: Milé, přívětivé a – ohrožené
• foto: 
Joel Sartoe

Jsou takové milé a přívětivé, že jim jen málokdo odolá. Australským koalám však nepomáhá ani vzhled plyšových medvídků, jejich počty se snižují tak rapidně, že se staly ohroženým druhem. Bez odhodlaných ochránců zvířat, jako je Anika Lehmannová, která bojuje za jejich přežití, by počet těchto vačnatců klesal ještě rychleji.

reklama

Erikův nový život začíná ve fialovém plastovém košíku, v objetí plyšového medvídka. Šestiměsíční mládě koaly má za sebou těžké chvíle: Spolu s nemocnou matkou ho přivezli na veterinární kliniku pro zvířata žijící v australské divočině (Australia Zoo Wildlife Hospital) ve městě Beerwah, asi 60 km severně od Brisbanu. Za normálních okolností by s ní zůstal ještě minimálně rok. Pět až šest měsíců by se živil mateřským mlékem a matka by ho nosila na zádech.

Samička však byla tak slabá, že nezbylo než přikročit k eutanazii.

V podobných případech nemocnice povolá lidi, jako je Anika Lehmannová.

Opatrně přebírá košík s Erikem. „Je mi líto, maličký,“ konejší mládě a odnáší je do džípu. „V následujících měsících budeš muset přijmout jako matku mě,“ a podává mu pár eukalyptových větviček. Zvířátko, sotva větší než kotě, které nikdy předtím nepřišlo do kontaktu s člověkem, bez zaváhání natáhne huňaté tlapky s drápky – na každém má dva palce a tři prsty – po listech a začne je žvýkat. „Koaly snadno zapomínají i odpouštějí,“ vysvětluje Lehmanová. Po chvíli celé auto voní jako eukalyptový bonbón.

Co jim pomáhá

A teď střízlivěji: koaly jsou vačnatci žijící na eukalyptu. Živí se téměř výhradně eukalyptovými listy, jež obsahují tolik nestravitelných látek a poskytují tak málo energie, že musí 20 hodin denně prospat. Koaly handicapuje i slabý zrak. Nejsou velmi společenské. Mozek koaly není větší než vajíčko křepelky. Tvoří jen 0,2 procenta tělesné hmotnosti – což mezi savci znamená nelichotivý rekord.

Z čistě racionálního hlediska bychom tedy mohli říci, že jsou hloupé. Ale kdo by je takto vnímal?

Pohled do kulatého obličeje plyšového medvídka s huňatýma ušima, hnědýma očima a roztomilým čumákem vzbuzuje v člověku příjemné pocity radosti. Když se zastavíme u stromu, na němž spí, podvědomě snížíme hlas – což se koalám navíc docela hodí, protože patří k živočichům, kteří komunikují v hlubokých tónech. Vědci nedávno zjistili, že samci mají jeden pár hlasivek navíc. Tóny vydávané při říji leží dvacetkrát hlouběji, než by se dalo čekat od osmikilového zvířete. Něco takového není známo u žádného suchozemského savce.

Mistři světa v bručení – a přesto jsou takoví neškodní. Mnoho lidí, včetně větrem ošlehaných vousatých harlejářů v motorkářských tričkách, stojí v parku trpělivě v řadě, aby si alespoň jednou v životě mohli pochovat koalu. Přicházejí sem tisíce turistů, kteří je chtějí vidět.

Image Austrálie jako „kontinentu koal“ přináší cestovnímu ruchu až 2,5 miliardy dolarů ročně. I Australané jsou hrdí na svůj národní symbol.

Koaly se vedle klokanů staly nejdůležitějšími představiteli divočiny Austrálie.

Ale na jak dlouho?

Australských koal je stále méně. Jejich počet se v posledních letech tak dramaticky snížil, že v Queenslandu, v Novém Jižním Walesu a v oblasti kolem australského hlavního města od roku 2012 oficiálně platí za ohrožený druh. Zvlášť velkými ztrátami trpí právě „pobřeží koal“ v Queenslandu. V průběhu desetiletí jich ubyly více než dvě třetiny: ze 
6000 jedinců tam zůstalo jen něco mezi 1500 až 2000. Neexistují přesné informace, kolik koal žije v celé Austrálii. Uváděná čísla se stala důležitou zbraní v náročném boji o australský národní symbol: vláda vychází z počtu několik set tisíc. Ochránci však tvrdí, že jich je okolo 40 000, maximálně 80 000. Vládní statistiky se tedy zdají přikrášlené.

Na jednom se však všichni shodnou: počet koal se rapidně snižuje.

Jak je zachránit

Anika Lehmannová, štíhlá padesátnice v džínech, sportovních botách, ve fleecové vestě a s mobilem, který má vždy po ruce, je prezidentkou organizace Moreton Bay Koala Rescue, sdružení dobrovolníků na záchranu koal. Tísňová linka 0401/080333 bývá čtyřiadvacet hodin denně obsazena. Lehmannová a její kolegové sbírají koaly z cest a plotů, vynášejí je z dvorů a zahrad, snímají ze stromů a sloupů. Každý měsíc najezdí tisíce kilometrů, často v naprosté tmě – předmět jejich zájmu je totiž aktivní v noci a ošetřovatelé se musejí přizpůsobit. Setkávají se s Australany, kteří pro koalu batolící se přes silnici zastaví provoz. Ale i s takovými, již chtějí těžce zraněnou koalu nasytit krmivem pro psy „Meaty Bites“.

„Setkáváme se s těmi nejkrásnějšími, ale také s velmi negativními projevy přístupu člověka ke zvířeti,“ konstatuje Anika Lehmannová. Přišla sem před 14 lety se svým mužem, a vyměnila tak Nizozemsko za Austrálii. Už dávno přestala počítat, kolik hodin v týdnu a kolik nocí za měsíc obětuje této snaze. Koalí sirotky, jako je Eric, o nějž se mimochodem stará u sebe doma, jsou i tak úvazkem na čtyřiadvacet hodin denně. Jde o srdeční záležitost, i když někdy s sebou přináší vypjaté situace. „Člověk nikdy neví, jestli se z toho dostanou. Některé mají vnitřní zranění, jiné sepsi. Jejich stav se může změnit v průběhu několika minut. My ošetřovatelé bychom byli šťastní, kdyby se uzdravila alespoň polovina z nich. Starala se už asi o padesát ,joey‘, jak se říká koalím mláďatům, a ani jedno z nich nebylo stejné jako to druhé.“

Například Davey – plachý, s ne­uhasitelným apetytem, šikovná Josefína, Knight, jehož matku teenageři kameny ubili k smrti a který o několik dní nato sám uhynul. Yani, jenž samotinký seděl na okraji silnice a nějaký běžec si ho nejprve spletl s potkanem. Když pak druhý den přece jen zavolal záchranáře, měl už oči spálené od slunce. Nejmenší koala, jakou Lehmannová ošetřovala, byl Diego, který na začátku se svými 117 gramy nevážil více než tabulka čokolády.

Eric se se svou novou situací vyrovnal osobitě: s listem v tlamičce usnul vedle plyšového medvídka.

Kde je najdete

Brendale, přibližně 20 kilometrů severně od Brisbanu. „Ještě před pár lety jsme tu měli nejlepší populaci koal. Jsou zde keře, stromy, nádherná příroda. Žilo tu 80 jedinců, všechny jsme však museli přestěhovat.“ Anika Lehmannová ukazuje do krajiny za okny džípu. Nyní území přeťala čtyřproudá silnice. Vyrostla zde průmyslová zóna s fastfoody, prodejnami aut, sekaček a řemeslnických potřeb. Tu a tam osamocený strom, kousek trávníku. Hned vedle se rozkládá sídliště: nízké rodinné domky na uzoučkých pozemcích přesně ohraničených bílými ploty. O několik set metrů dál buldozery planýrují další plochu – odkryly půdu barvy mědi. Inzeráty nabízejí domy za 377 000 ­australských dolarů. „Lidem a koalám se bohužel líbí stejná místa,“ konstatuje trpce Lehmannová. „Problémem je, že na nich prostě nedokáží žít spolu.“

Oblast kolem Moreton Bay na jihovýchodě Queenslandu, jež je baštou koal, patří k rychle se rozvíjejícím regionům země. Mírné počasí, zelená a částečně zvlněná krajina, blízkost pobřeží. Žije zde 372 000 lidí, každý týden k nim přibude průměrně dalších 1400. Pro rok 2031 jich tu očekávají 500 000. „Všude se staví. Zakrátko přibude nová železnice: 12,6 kilometru se šesti stanicemi. Povede přímo přes území, na kterém žijí koaly,“ pokračuje Lehmannová a v jejím hlase cítíme směs rozhořčení, pochybností i neústupnosti. „Prostě nás tu bude příliš mnoho – nás lidí...“ Zní to až absurdně: v Austrálii, v této obrovské a z větší části liduprázdné krajině, se nedostává místa – alespoň v některých oblastech.

Ztráta životního prostoru představuje pro australské koaly největší ohrožení. Jejich přirozená oblast rozšíření sahá od severu Queenslandu až po ostrovy při pobřeží Viktorie a Jižní Austrálie. Koaly potřebují k životu řídké křovinaté eukalyptové lesy s dostatečně vysokými a starými stromy, na nichž najdou potravu a prostor pro odpočinek. A pak ještě dostatek místa: zdravá populace koal sestává alespoň ze 180 jedinců, obývajících území o rozloze 36 kilometrů čtverečních. Ale 80 procent jejich přirozeného prostředí je již zničeno!

To, co z něho zbylo, by se dalo přirovnat ke tkanému koberci, v němž se vytvořily díry: jednotlivá stanoviště od sebe odřízly silnice, železnice a sídliště. Koaly překvapují navzdory pověsti živočichů, kteří tráví život sezením na stromě, svou úctyhodnou pohyblivostí – nyní se však nemohou nerušeně přesouvat: například v období páření, při hledání potravy nebo revíru. Koaly s nohama do O se po zemi pohybují pomalu a nemotorně a na každém kroku narážejí na nepřátele, jež tam přivedl člověk: auta a psi, jimž v zemi každoročně padne za oběť asi 4000 těchto zvířat.

Existuje i další nebezpečí, které číhá na koaly, a to přímo v jejich organismech: chlamydie. Tato nakažlivá bakteriální infekce způsobuje záněty očí, močových cest a pohlavních orgánů. Mnohým zvířatům způsobuje neplodnost. Rozmáhá se i tzv. koala retrovirus: způsobuje podobně jako virus HIV u člověka oslabení imunity, nádorová onemocnění, leukémii a infekce, jejichž následkem zahyne velké množství koal. Tento virus se pevně usadil v genetickém materiálu a některá mláďata se s ním už narodí. Zdá se, že v Queenslandu jím trpí skoro všechny koaly. Epidemie se šíří na jih. Spouštěčem onemocnění je stres z lidské činnosti.

Nelze říci, že by se na politické úrovni nepodnikaly žádné kroky. Vláda v Queenslandu podporuje výzkumné projekty a programy zaměřené na ochranu koal a do roku 2015 plánuje investovat kolem 22 miliónů dolarů do nákupu a ochrany pozemků. Od doby, kdy jsou koaly oficiálně považovány za ohrožený druh, se třeba velké stavební projekty neobejdou bez povolení od státních orgánů. Pokud se zničí území, na němž koaly žijí, musí se ekologicky kompenzovat. Na nebezpečných cestách proto stavějí podchody nebo nadchody pro divokou zvěř, jednotlivé biotopy spojují koridory. Informační letáky radí majitelům domů, jak mohou své pozemky a půdu přizpůsobit koalám: Pěstujte eukalypty! Stavte dřevěné ploty, které koaly dokáží překonat, nebo ploty s průlezy! Nenechávejte volně pobíhat svého psa!

Mají podobná opatření smysl?

Bojujme

Když premiér Queenslandu hrdě avizoval, že na podporu skupin věnujících se záchraně koal vyčlení 177 000 dolarů, Deborah Tabartová, radikální prezidentka nadace Australian Koala Foundation, mu v televizním interview oponovala: „Peníze v tomto případě nejsou řešením. Jediné, co může koaly zachránit, je přestat jim kácet stromy. A to v podstatě nestojí ani cent!“ Milióny vyčleněné na chráněná území? Nejprve by se mělo velkoryse investovat do důkladného zmapování oblasti, aby se nestalo, že vláda vykoupí pozemky, jež budou pro koaly prostě nevhodné, míní Tabartová.

Anika Lehmannová říká, že už má po krk všech těch prázdných slibů: „Vládě jsou koaly ukradené. Bylo už tolik plánů, konferencí a opatření! A nic z toho nepomohlo!“ Během demonstrace v Brisbanu spolu s dalšími aktivisty položili před parlament na protest černé rakve s mrtvými koalami. Nepřišel se na ně podívat ani jeden z politiků.

Dvaatřicetiletá doktorka Amber Gillettová, vedoucí skupiny veterinářů v Zoo Wildlife Hospital, říká, že pokud jde o zvěř žijící v divočině, ne­existují v Austrálii jednoduché odpovědi ani řešení. Na kliniku v Beerwahu denně přibude 30 až 100 zvířat potřebujících okamžitou pomoc: a to od papoušků až po klokany. „Máme k dispozici rentgen, karanténní jednotky, výzkumné stanice, pozorovací místnosti, tři lékaře a patnáct ošetřovatelů. Špičkové vybavení pro volně žijící zvěř. Není však financováno z peněz daňových poplatníků, ale z dobrovolných příspěvků.“

Jen v roce 2012 ošetřila Gillettová s kolegy okolo 900 koal, 40 až 50 procent z nich mělo chlamydie, 25 až 30 procent přejelo auto, 10 procent napadli psi. ­Občas se na klinice dějí hotové zázraky. Někdy však vidí, co tam venku nefunguje.

„Je to pro nás frustrující, když znovu a znovu ošetřujeme tytéž koaly,“ zachmuří se Gillettová. Z některých předměstí se sem neustále vracejí.

Jen nedávno propustili po několikaměsíční léčbě, jež stála tisíce dolarů, koalu Bootz. O pět týdnů nato ji srazilo auto. Podle zákona není možné vypustit uzdravenou koalu dále než pět kilometrů od místa jejího nálezu. „V zásadě je to rozumné a většinou i bezproblémové řešení,“ pokračuje odbornice. „Koaly znají svůj revír. Jsou tam doma a neměli bychom je jen tak svévolně stěhovat jinam. Pětikilometrový rádius však často nestačí na to, abychom pro ně našli bezpečné místo. Přála bych si, aby byl zákon v takových případech flexibilnější. Chybějí nám však relevantní údaje o riziku jejich ohrožení – osud propuštěných koal se systematicky nesleduje,“ dodává.

Dokáží vůbec vedle sebe žít – lidé a koaly? Gillettová to v zásadě nechce vyloučit. Museli bychom však lépe chránit stanoviště, jež jim ještě zůstala. Pomohla by i omezení rychlosti, ploty pro koaly nebo v některých oblastech zákaz pohybu psů nad osm kilogramů. „Není to tak, že by se Australané o koaly vůbec nezajímali,“ konstatuje Gillettová. „Dokonce si myslím, že 80 procentům lidí to není jedno. Problémem však zůstává zbývajících 20 procent.“

Jak pijí koaly

Eric nechce pít. Odtáhne se od pipety se speciálně upraveným mlékem, jež mu připravila Anika Lehmannová. Gumový dudlík namísto mateřské bradavky? Mláďátko si nedokáže zvyknout. Lehmannová mu proto zkouší zakrýt oči. „Když koaly sají mateřské mléko v matčině vaku, je tam také tma.“ Chová ho, pak ho zabalí do měkké deky, ale Eric se chová nějak zaťatě. „Aha, máme tu paličáka!“ V té chvíli však koalí mládě zastřihne huňatýma ušima tak energicky, jako by mu malým mozkem přece jen probleskl nějaký spásný nápad...

Doma u Lehmannové – v minivýběhu s prolézačkou – už žijí další dvě mláďata: Lexus, asi kilový šampión, a plachá Danni, která musí mít v košíku elektricky vyhřívanou dečku. Roste velmi pomalu, neboť byla jedním z dvojčat. Lexova oblíbená zábava je atakovat Danni.

Pokud vše půjde podle plánu, budou Eric a ostatní dvě mláďata příštích šest, osm až deset měsíců vyrůstat u Aniky Lehmannové a jejího muže Henka. V noci se koaly mohou volně pohybovat po bytě. Ráno je obvykle najdou v kuchyni pod židlemi nebo v koutě na pohovce. Denně jim bude třeba pořídit čerstvé eukalyptové listy a připravit nespočet lahví. Když budou mít mláďata dostatek sil, přesunou je do nového venkovního výběhu, který na zahradě vybudoval Henk.

Anika koaly odstaví, a až budou vážit zhruba tři kilogramy, odnese je znovu na veterinární kliniku, kde ještě nějaký čas zůstanou na pozorování. Budou se cvičit ve šplhání a do kontaktu s člověkem se dostanou pouze v nezbytně nutné míře. Pak je konečně vypustí na svobodu. Pokud se jim bude dařit, najdou si vlastní revír, zplodí potomstvo a dožijí se alespoň 10 až 15 let – snad.

Když už sedí všechna tři mláďata ve výběhu, zvedne se Lexus na nejvyšších příčkách prolézačky, jako kdyby si chtěl něco vyjasnit. Eric zvědavě leze za ním. Jenže tady nahoře může být jen jeden. Eric ho tlačí, posouvá a kňučí – dokud Lexus téměř nespadne z větve a nestáhne se zpět do košíku. Eric má navrch – a vítězství jej viditelně povzbudilo.

Jak poděkovat

Morayfield, 19.30 hodin. Excelsior se tento večer vrací zpět na svobodu. Manželský pár, jenž ho den předtím našel nehybného na zahradním plotě, vytočil číslo záchranného centra Moreton Bay Koala Rescue. Následovala krátká prohlídka na veterinární klinice. Všechno se zdá být v pořádku. Teď mu musí kolegyně Aniky Lehmannové, Anne Smithová s Kelly Neldenovou-Brownovou, najít nějaké bezpečné útočiště. Ideálně co nejblíže k tomu, kde ho našli.

Když kráčejí po trávníku se zakrytou klecí, ve které nesou Excelsiora, dům nálezců je již ponořen do tmy. Náhle zpoza živého plotu vyskočí dva odvázaní psi velcí jako dogy. Z hluboké tmy se ozve ostrý mužský hlas. Psi se stáhnou a dveře zejí dokořán. Ve žlutém světle stojí manželský pár – přátelští lidé, kteří svůj nález nadšeně zveřejnili na Facebooku. Kolem nohou se jim motá další pes. Záchranářky se chvíli radí. Ne, tohle není vhodné místo pro Excelsiora.

Vracejí se k autu. Téměř půlhodinu hledají další místo. Svítí baterkami na bledé kmeny eukalyptů. „Zde by neměl dostatek větví,“ konstatuje Anne Smithová. „Je to příliš blízko u silnice,“ reaguje zase Kelly Neldenová-Brownová. Další lokalita se zdá příliš holá, s řídkým porostem a osamělá. Konečně našly vhodný strom!

Excelsior leze ven z klece pomalu a opatrně jako starý lenochod. Očichá kmen a pořádně do něj zatne drápy. V třímetrové výšce se zastaví: obrátí se a klidně pohlédne na lidské postavy pod sebou. „To je jejich běžný způsob, jak nám poděkovat. Bereme to jako odměnu,“ konstatuje Anne Smithová.

Geo 10/2014
Text uveřejňujeme se svolením časopisu GEO. Vyšel v jeho posledním čísle, které je v prodeji.

Kirsten Bertrand GEO


Diskuse ke článku

 

reklama
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
E15
Nejčtenější
Komentáře
reklama