Potomci traumatizovaných lidí by také sami mohli trpět nejrůznějšími psychickými poruchami. Podle nové vědecké studie, která byla zatím prováděna na laboratorních myších, tato zvířata dědí trauma předchozích generací. Podobné by to podle výzkumníků mohlo být i u lidí. Výsledky studie zveřejnil odborný měsíčník Nature Neuroscience.
Vědci již dlouhá léta zkoumají a identifikují geny, podle nichž by chtěli vysvětlit, proč členové některých rodin onemocní rakovinou nebo nemocemi srdce. Ale odborníci stále nevědí, jestli nějaké geny mohou také pomoci vysvětlit, proč děti a vnuci lidí, kteří prošli nějakou traumatickou zkušeností, jsou náchylnější k psychickým nemocem než zbytek populace. Pokud existuje gen nebo skupina genů, jež odpovídá za to, že děti traumatizovaných lidí mají větší sklony k depresi nebo schizofrenii, tak zatím nebyl objeven. Nový výzkum však ukazuje, že vědci se možná doposud „plavili“ ve špatných vodách.
Skupina evropských vědců dokázala, že trauma zažité v mládí může ovlivnit negenetický mechanismus spravující výskyt genů ve spermiích mužských myší. A myslí si, že tento nález vysvětluje, proč potomci traumatizovaných myší vykazují stejné depresívní chování jako jejich rodiče. O tom právě pojednává studie zveřejněná v časopise Nature Neuroscience.
Traumata zažitá v dětství
Lidé, kteří zažijí trauma v raném dětství, například zneužívání nebo válku, často vykazují mnoho hormonálních nepoměrů. Proč tento nepoměr existuje, zatím vědci nevědí, ale většina se jich domnívá, že traumatické zkušenosti ovlivňují projevy genů, jež zapříčiňují špatnou regulaci hladiny hormonů. Ovšem jestli jsou tyto změny přenosné na potomky, zůstává spornou otázkou, protože by to znamenalo, že získané vlastnosti, které nejsou zapsány v DNA a objeví se až po určitých zkušenostech, se dostávají do dalších generací.
„Uskutečnili jsme mnoho výzkumů, ale pořád jsme nepoznali geny, jež by byly jednoznačně odpovědné za depresi nebo hraniční poruchu osobnosti,“ říká Isabelle Mansuyová, genetička univerzity ve švýcarském Curychu, jedna z autorek studie. Mansuyová předpokládala, že existují faktory v prostředí, které jsou odpovědné za dědičnost traumat v určitých rodinách.
Experiment
Experiment vědců byl v tomto případě jednoduchý. Mláďata myší vystavili vědci traumatu – ihned po narození je opakovaně odebírali od jejich matek, aby u nich vyvolali velký stres. Myši se pak chovaly depresívně, například jim nevadilo ani ostré světlo. Druhá i třetí generace myší, jejichž rodiče byli vystaveni velkému traumatu, se stále chovají depresívně.
Vědci zjistili, že za změnu může microRNA v mozku, jež se vlivem traumatu nadměrně rozvine. To poté ovlivní spermie, které trauma přenese do dalších generací. Přesný mechanismus, jakým se z mozku dostane informace do spermie, však zatím vědci neznají.
Podle Evy Jablonky, molekulární bioložky z univerzity v Tel Avivu, jsou výsledky studie „neskutečně důležité“, protože znamenají, že pouhou změnou prostředí lidi, jejichž rodiče prošli traumatem, nezachráníme. „Musíme počítat s tím, že na ně bylo přeneseno trauma i geneticky,“ řekla.
