Věda není vždy nudná. Například nedávno na internetu zveřejněnou teorii, že člověk vznikl křížením šimpanzů a prasat, lze dokonce označit za pikantní. Samozřejmě, pokud jí budeme ještě považovat za vědeckou.
„Lidský druh se vyvinul z potomků šimpanzic, které se plodně pářily s prasetem,“ tak v kostce zní převratná myšlenka amerického genetika Eugene McCarthyho z University of Georgia. Tento muž, který skutečně vlastní doktorský titul, poukazuje na to, že i když lidé mají mnoho společných rysů se šimpanzi, mají také velký počet charakteristických vlastností, které u jiných primátů chybí.
McCarthy říká, že tyto odlišné vlastnosti jsou s největší pravděpodobností důkazem hybridního původu našeho druhu. Ke křížení podle něho došlo „v určitém okamžiku hluboko v lidské evoluční historii“. Doktor McCarthy zpracovává svou (doslova) neuvěřitelnou hypotézu v článku na webové stránce macroevolution.net.
Zdůrazňuje tam, že ačkoliv jsme si se šimpanzi blízce příbuzní, existuje u lidí spousty zvláštností, které jakoby k primátům vůbec nepatřily. Například holá kůže, silná vrstva podkožního tuku, světlé oči, vyčnívající nos a silné řasy, což jsou všechno přizpůsobení u prasat běžná. Americký genetik tvrdí, že existuje i řada dalších méně zjevných, ale stejně nevysvětlitelných podobností mezi lidmi a prasaty ve stavbě pokožky a orgánů.
Podle McCarthyho stál zřejmě na počátku lidstva kanec a ke všemu svolná šimpanzice, která se od něho nechala obtěžkat. Plod tohoto aktu byl pak vychováván v šimpanzí skupině jako šimpanz. (Proto kanec a šimpanzice a nikoliv naopak!) Tento kříženec se dál plodně pářil se šimpanzi, až prasečí geny v linii jeho potomků prakticky vymizely.
Nejlepší je asi McCarthyho tvrzení: „Můj názor na prasata se v průběhu výzkumu v mnohém zlepšil. Kdysi jsem je považoval za symbol špíny a chamtivosti, nyní si ale přestavím inteligenci, lásku, věrnost a přizpůsobivost s přidanou hodnotou radostné smyslnosti. Což jsou i vlastnosti, bez kterých by lidé nebyli lidmi.“ Autor toho textu si raději odpustí všechny laciné žertíky, které ho při překládání této myšlenky napadly.
Samozřejmě má „prasečí hypotéze“ i slabá místa: například předkové sudokopytníků a primátů se oddělili už před mnoha desítkami milionů let a od té doby se jejich geny dramaticky změnily. Proto by prasečí spermie za normálních okolností šimpanzí vajíčko neoplodnila. Nejspíš by ani „nepoznala“, že se vůbec jedná o vajíčko, a podobně netečně by na prasečí spermii zareagovalo i vajíčko. A to pomíjíme diametrálně odlišný počet chromozómů u obou druhů. Problémy, jak by malý kříženec vybavený kopýtky, nebo čím, lezl za svou matkou na strom, jsou sice také zábavné, ale ve světle předchozích vět irelevantní.
Každopádně se Dr. McCarthymu podařilo téměř nemyslitelné. Jeho podivuhodná teorie o prasečích předcích člověka sjednotila evoluční biology i zastánce kreacionistů (tedy lidí, kteří věří na stvoření života). A to se zatím ještě k této „prasečí hypotéze“ nevyjádřily muslimské autority. Pravděpodobně však také žádné nadšení neprojeví.
