Smrt svatého Václava rukou jeho bratra Boleslava se stala pro dějiny českého národa natolik klíčovou událostí, že i dnes, 1080 let poté, slavíme výročí jeho vraždy jako Den české státnosti. U příležitosti letošního státního svátku jsme požádali několik výrazných osobností různých oborů o úvahu inspirovanou následující otázkou: „Je vám sympatičtější Václav nebo Boleslav?“. Zde je příspěvek historika Jaroslava Šebka.
Pokud bych měl rozdělit sympatie mezi bratry přemyslovské dynastie, tak se celkem jednoznačně kloním na stranu sv. Václava. Nenašel jsem zatím pádný důvod, proč se hlásit k bratrovrahovi, i když v posledních desetiletích se Boleslavův obraz posunul ve prospěch ocenění vladařských schopností.
Zvláště za komunismu ho navíc školní učebnice vylíčily jako udatného panovníka, který praktickými a pragmatickými kroky povznesl zemi. Václava jako zemského patrona zasáhlo navíc mnohé zmatení pojmů kolem jeho osoby.
Přispěl k nim i současný prezident, který označil slavení 28. září za připomínání servility a kolaborace, ačkoli středověký vládce mohl své zneužití českými fašisty a nacistickými okupanty ve 20. století těžko ovlivnit.
Navzdory všemu stojí u počátků státnosti jako muž, který se snažil najít rozumnou, nikoli podlézavou, dohodu s našimi sousedy, postavit státnost na vyšších idejích, a upevnit tím pozici země, jež mohla jít za jeho následovníků politicky vzhůru.
I teď vedle technologie moci potřebujeme ideály, které nás drží pohromadě. Právě dnes, víc než kdy jindy, má smysl se ptát po kořenech naší identity a národního bytí, po smyslu velkých historických tradic pro dnešního občana a po tom, jak mohou pomoci se vyznat v hektickém dění, s níž jsme nyní konfrontováni. Naše tradice nejsou nepotřebnou veteší, nebo akademickým suchopárem.
Přes propast časů nám i svaté české kníže vzkazuje, že naše vlastenectví musíme ukotvit také v evropských duchovních a humanistických hodnotách. A taková kotva je i dobrým receptem proti populismu.
